Naučit se prohrávat je nutnost

Tento rozhovor je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Od nové sezony nebudete nastupovat za Chicago Bulls, ale za New Orleans Pelicans. V takzvaném trejdu, kdy vás klub uvolní a může si vás tak vzít někdo jiný, došlo v momentě, kdy jste se vracel z olympiády. Jak se to všechno seběhlo?

Že se něco může stát, jsem očekával. V průběhu olympiády jsme ale byli v jednom kole. To, že jsme tam mohli být, pro nás hodně znamenalo, dost jsem to prožíval a na kariéru v NBA jsem se tolik nesoustředil. Den našeho odletu z Tokia se pak sešel s termínem, kdy přestupy v NBA začínají, a v momentě, kdy se začal dít i můj přestup, jsem zrovna nastupoval do letadla. V letadle naštěstí byla wi-fi a mohl jsem tak všechno řešit se svými agenty. I když tolik toho vyřešit nejde. Hráč totiž nemůže ovlivnit, v jakém týmu skončí. Ví jenom, že se něco děje, ale kde skončí, už ne.

Takže jste už před olympiádou něco tušil?

V NBA není nic stoprocentní. Kromě takových tří hráčů – například LeBrona Jamese – může vytrejdování potkat prakticky kohokoli. Věděl jsem, že Chicago potřebuje nějakou změnu, aby se dostalo do play-off, a tahle změna se většinou stává hráčům, kteří do týmu přišli za minulého vedení. S Chicagem jsem měl kontrakt na poslední rok. Ten teď přebral New Orleans.

Jak se vám šlo do olympijského turnaje, když tady byla možnost, že se po něm budete stěhovat?

Dokážu si klubovou a reprezentační kariéru rozdělit. Reprezentace je pro mě něco jiného, je to srdeční záležitost a na olympiádu jsem se strašně těšil. Už před kvalifikací na olympiádu jsem tušil, že se něco může stát, ale zároveň jsem předpokládal, že se na olympiádu nedostaneme a já se vrátím do Chicaga, abych manželce pomohl preventivně balit pro případ, že se budeme stěhovat. A my se na tu olympiádu dostali. Tím se celá situace zkomplikovala nejen pro mě, ale hlavně pro manželku a její maminku, protože měly doma dvě děti na hlídání, tudíž se prakticky nemohlo nic zabalit. Nakonec opouštěly byt a naše uklízečka musela zabalit sama. To jsou věci, s jejichž načasováním člověk nic nezmůže.

Když se vás klub rozhodne vyměnit a fakticky tak poslat na druhou stranu kontinentu, pomůže vám nějak se stěhováním?

Pomůže. Jsou zvyklí, protože podobné přestupy se dějí třikrát čtyřikrát do roka a mají na to svoje lidi. Jen je těžší stěhovat se, když jste v Evropě, kvůli časovému posunu a obecně kvůli vzdálenosti. Takže telefonujeme s agenty, s lidmi v New Orleansu, kteří poslali stěhováky, aby nám odvezli všechny věci. Ale stresující to je. Člověk je mimo Ameriku a cizí lidé stěhují jeho majetek.

Už jste v New Orleansu po přestupu byl?

Nebyl. Po kvalifikačním turnaji jsem odjel na týden do Chicaga za rodinou, protože jsem věděl, že budu na olympiádě, která bude trvat třeba měsíc. Po olympiádě jsem se vrátil do Evropy, do Španělska, kde jsme měli naplánovanou dovolenou. A teď nevím, kdy se do New Orleansu dostanu, protože tam je aktuálně hurikán a hrozí, že budou tři až čtyři týdny bez elektřiny.

Počasí v této oblasti bývá zrádné. Přemýšleli jste už nad tím, kam vás to Chicago poslalo?

Vím, že je tam teplejší počasí. Chci tím říct, že se snažím hledat na tom to pozitivní. Washington i Chicago byla skvělá města, ale těším se na nové výzvy. Bonusem je, že New Orleans je zajímavé a hezké město. Skvělá gastronomická a umělecká scéna. Myslím, že nás to bude s manželkou bavit. Ale člověk to řeší jinak, když má děti. Naštěstí ještě nechodí do školy, respektive dcera chodí do školky, což ale v moderním světě není těžké zařídit. Nemáme obavy, jenom z přeletu, protože nevíme, kdy se tam nakonec dostaneme.

Ve vašem prvním působení v zámoří ve Washingtonu jste začínal na křídle, což není vaše klasická pozice. Do Chicaga jste naopak přestupoval s tím, že trenér po vás bude chtít to, co umíte nejlíp, tedy pozici rozehrávače. Už víte, jak to bude teď?

Zatím nevím. S trenérem jsem se ještě nebavil, jenom s generálními manažery a s hráči, které znám. Předpokládám, že to bude jednodušší, než když jsem šel do Washingtonu. Byl jsem nový a neměl jsem vybudovaný respekt, který jsem si za pět let, co jsem v NBA, myslím, už vybudoval. Lidé vědí, co ode mě očekávat. Když jde člověk z Evropy, musí si vše vydobýt za oceánem znovu. Vím, že moje role je teď nejistá a předpokládám, že budu začínat z lavičky náhradníků. Na NBA je ale hezké i zrádné to, že v jeden moment hraje člověk za zápas pět minut a o tři týdny později hraje dvacet. Anebo naopak.

V NBA hrajete s největšími basketbalovými hvězdami. V Chicagu to byl Zach LaVine, v New Orleansu je to jednadvacetiletý Zion Williamson. Je to pro vaši pozici v týmu výhoda, nebo je těžší se prosadit?

Každý tým v NBA má takového hráče. A každý hráč má také jiné silné stránky. Pro mě jako pro rozehrávače je úkolem, abych ty silné stránky poznal a uměl s nimi pracovat a přizpůsobil jim svou hru. Zach LaVine (Satoranského bývalý spoluhráč a největší současná hvězda Chicaga Bulls – pozn. red.) je úžasný střelec a atlet, Williamson je dynamičtější, hra se tvoří kolem něj a bude mi chvíli trvat, než si zvyknu na jeho styl, i když jsem něco okoukal, když jsme hráli proti sobě.

Do nové sezony vstupujete v novém klubu, máte čerstvě druhé dítě a stěhujete se na druhou stranu Spojených států. Co se vám honí hlavou?

Je to můj poslední rok, co mám smlouvu. Mé myšlenky směřují hlavně k tomu, abych dostal další kontrakt v NBA. Taky se musím soustředit na to, abych se co nejrychleji adaptoval na nový tým. Vlastně je to podobné, jako když jsem šel do Chicaga. New Orleans je tým, který má potenciál, je plný mladých hráčů, ale trochu mu chybí zkušenosti, což by mohla být moje další role – předávat zkušenosti.

Musím ale říct, že mám teď krize, což jsem nikdy nemíval. S dětmi se mi ukrajuje noční spánek, tak se snažím dohánět to na cestách. Na druhou stranu je známo, že je dobré na špatné zápasy rychle zapomenout – a v tom mi děti dost pomáhají.

V sezoně hrajete třikrát čtyřikrát týdně, často cestujete přes celý kontinent. Zbývá nějaký čas na přípravu?

Času moc není. V tomhle byla poslední sezona určitě nejintenzivnější. Kvůli koronaviru jsme začínali později a sice nám oproti jiným rokům deset zápasů ubrali, ale také se vše muselo stihnout o dva a půl měsíce dříve. V tomhle formátu by nešlo v budoucnu pokračovat. Od chvíle, kdy k nám přišel Nikola Vučević (posila Chicaga Bulls, která do týmu přišla v březnu tohoto roku – pozn. red.), jsme měli dva tréninky a šli jsme hrát zápas.

Během normální sezony se něco natrénovat dá, ale většinou ti nejvytíženější hráči chtějí spíše regenerovat a trénovat chodí hlavně ti, kdo hrají méně. V tomhle je NBA trochu zvláštní, protože v Evropě se trénuje každý den. Někdy i dvakrát denně. V NBA na tohle čas není a o to víc se klade důraz na přípravu před sezonou.

Když jste zmínil rozdíly mezi evropským basketbalem a NBA, vaše hra je více zaměřená na tým, což se pak nepromítá v základních statistikách, tedy v počtech bodů, asistencí nebo doskoků. Podle nich se ale průměrný basketbalový divák řídí, i když je váš přínos pro tým objektivně změřený sofistikovanějšími metodami. Není to frustrující?

Snažím se, aby mě to ve výkonu neovlivnilo. V NBA se říká: „Nesmíš dělat nic jiného, než co tě do NBA dostalo.“ A mě tam dostala právě tahle pracovitost pro tým. Trenéři a hráči si mě za to, myslím, váží. A když mi něco nejde, dovedu to nahradit něčím jiným. V lize jsou specialisti na vše, na střelbu, na doskoky, a těch, kteří by hráli můj styl hry, tam tolik není. Ale samozřejmě – laičtí fanoušci sledují ony tři hlavní statistiky a s tím nic neudělám.

Zvednutá laťka

Byla účast na olympiádě vrchol toho, co se českému národnímu týmu doposud povedlo?

Stoprocentně. U mistrovství světa byl úspěch, když jsme se tam vůbec dostali a pak jaké výkony jsme tam předvedli. Těmi jsme se dostali na kvalifikaci olympijských her. Olympiáda pro mě byl sen, o kterém jsem si myslel, že je nedosažitelný. Vždycky jsem si myslel, že na NBA mám, ale olympiádě – vzhledem k tomu, jak složité je se na ni probojovat – jsem moc šancí nedával.

Možná jsme na ní mohli udělat lepší výsledek, ale to je složité, když hrajete ve skupině s USA a Francií – tedy s týmy, které pak hrály finále. Pak byla sranda, že za námi začali chodit lidé – protože hokejové a fotbalové fanoušky jsme teď předělali na basket – a ptát se: „Proč se vám po první čtvrtině přestalo dařit?“ Směju se a odpovídám, že jim to asi nevysvětlím. Prostě jsme hráli proti all star týmu NBA. Což je ale skvělé, že takto zvedáme popularitu toho sportu.

Co byl pro vás nejsilnější zážitek na olympiádě? Já si při téhle otázce vzpomenu na váš koš Kanadě v posledních vteřinách hry ještě v kvalifikaci.

Ten koš Kanadě byl trochu se štěstím. Je totiž fakt, že v národním týmu mám opravdu velké sebevědomí a důvěru celého týmu. Přijde to pak trochu automaticky, v NBA bych měl v takové situaci trochu jinou pozici a trochu jinou roli. V průběhu samotné olympiády jsem si užíval potkávat jiné sportovce. Hodně sleduju tenis, takže bylo skvělé, že jsem v jídelně potkával Tsitsipase nebo Rubljova (oba vrcholoví tenisté - pozn. red.). To mě na olympiádě bavilo od malička – olympijský duch v podobě propojení sportovců z celého světa.

Čím to je, že se českému basketbalu teď tolik daří?

Má to více důvodů. Ten hlavní podle mě je, že se sešla opravdu dobrá generace, která spolu hraje od mládežnických let. Zároveň jsme se v reprezentaci stihli potkat s hráči jako Jiří Welsch nebo Luboš Bartoň, od kterých jsme se toho hodně naučili. Důležitá je i týmovost, na mezinárodní scéně rozhoduje jeden zápas a může se stát cokoli. Myslím si, že to je do jisté míry odpověď na to, proč jsme tak uchvátili Česko, že jsme táhli za jeden provaz. Podobně jako byla tahle „týmovost“ vidět v hokejovém Naganu nebo na fotbalovém mistrovství Evropy v roce 2004, tak byla vidět i u nás. Taky máme individuality, ale Češi – a nejenom oni – podle mě ocení, že jsme v první řadě tým.

Jakou roli v úspěchu hraje trenér národního týmu Ronen Ginzburg?

Pomohl tomu svým přístupem. Můžete dostat trenéra, který je striktní a zakáže vám jít třeba na pivo, vyžaduje přísný režim. A myslím, že Ronen Ginzburg rozumí, že tohle pro národní tým nefunguje. Chápe, že pro národní tým je celková atmosféra v týmu šedesát procent úspěchu. Hodně na mně nechává i organizaci týmu na hřišti, což mi pomohlo stát se lídrem. Měl na tom velký podíl.

Mají už úspěchy národního týmu reálný dopad na to, jak se k basketbalu v Česku přistupuje?

Určitě je zde větší zájem mládeže o basket. Člověk si toho všimne, i když se projde po ulici – mladí si najednou házejí na koš. Už se nechodí hrát jenom fotbal. Trochu tomu uškodil covid. Po euforii z mistrovství světa se k basketu přihlásilo hodně dětí, které ale najednou nemohly sportovat. U fotbalu nebo hokeje, které u nás mají dlouhou tradici, se tahle covidová přestávka na dětech moc nepodepíše, u basketu je to těžší. I proto je cennější olympiáda, po covidu, po roce a půl, kdy celý svět byl mimo, se nám podařilo navázat a tím, že nás čeká mistrovství Evropy, tuhle vlnu ještě prodloužit.

Říkal jste, že je u mladých větší zájem. Máme u nás takové zázemí, aby se mládež mohla systematicky rozvíjet? Pracuje se u nás s mládeží dobře?

Myslím, že se o to zdejší federace a kluby snaží – aby se s mládeží pracovalo, jako tomu je v nejlepších basketbalových zemích Evropy. Vznikají nové akademie, spousta klubů se snaží teď dělat víc. Tím, jak jsme zvedli laťku a dostali náš sport do popředí, tak jsme na ně vyvinuli tlak, aby se snažili. Protože kdy jindy než teď? Jsem zvědavý, ale budeme muset pár let počkat. Je to každopádně důležité, protože nám, kteří teď reprezentaci vedeme, je kolem třiceti a nemůžeme hrát zase tak dlouho.

Čeká vás mistrovství Evropy v domácím prostředí. Lze po úspěšných turnajích s reprezentací očekávat větší tlak od diváků?

Tlak bude určitě. Bylo to vidět už na olympiádě. Zvláště Francie se na nás opravdu připravila, nepodcenila nás a spoustu hráčů měli skutečně zmapovaných. Věděli, kdo je střelec, a nepřipravovali se jenom na mě nebo na Jana Veselého. S tím musíme počítat. Zároveň je to domácí mistrovství a doufejme, že už to bude s fanoušky. Můj sen je, že naplníme O2 arenu. Pro český basket by to bylo krásné.

Odcházíte z Chicaga, klubu Michaela Jordana. Ten byl známý svojí neustálou soutěživostí. Když prohrál, vzal si prohru do dalšího zápasu a chtěl ukázat, že už se to nebude opakovat. Máte to podobně?

Nesrovnával bych se s Michaelem Jordanem, ale tuhle soutěživost v sobě mám od malička. Neustálé soutěžení zvedá výkon, zlepšuje hráče. Nikdy jsem moc neuměl prohrávat, což je v mládí dobré, nespokojit se s dosaženým a rozvíjet se. V NBA je to naopak a naučit se prohrávat je tam nutnost. Když se dostanete do špatného týmu a prohrajete padesát zápasů za sezonu, tak by se člověk zbláznil, pokud by neuměl prohrávat.

Umí tohle dnešní mladá generace basketbalistů?

Neznám všechny a nechci nikomu křivdit, ale zatím všichni z nové generace, kteří byli v národním týmu, by potřebovali více drzosti. Já jsem tu drzost měl. Dovoloval jsem si ke starším hráčům, což je důležité – z nikoho se nepodělat.

Dostat basket do popředí

Sledujete přes rok, co se v Česku děje?

Samozřejmě, je důležité mít přehled a být informovaný.

Blíží se volby. Jak je vnímáte?

Je to velká věc. Od lidí kolem cítím, že chtějí nějakou změnu. Během celého roku a půl pandemie – a samozřejmě každá země měla problémy – byly v Česku občas takové zmatky, situace se neustále měnila, spousta lidí kvůli tomu byla s vládou nespokojená, a teď jako by covid najednou neexistoval. Bojím se, že když se potvrdí výhra vládnoucí strany, bude covid znovu problém.

Covid silně ovlivnil i vaši uplynulou sezonu. Jak se vlastně hrálo v Chicagu bez diváků?

Byli jsme poslední, komu do haly pustili fanoušky, takže jsme hráli takových čtyřicet zápasů bez nich. Když pak přijdou, uvědomím si, že to děláme hlavně pro ně. Některé věci zároveň s prázdnými tribunami nemůžete dělat.

Například co?

Například nejde rozdávat instrukce hráčům, protože vás všichni slyší. Nemůžete říct, co plánujete udělat, protože na to soupeř zareaguje.

Což je pro vás jako pro rozehrávače zásadní.

Přesně tak. A taky chybí atmosféra, která vás naladí, nakopne. V NBA jsou zápasy, kdy v týmu chybí energie, protože je těch zápasů zkrátka moc. A pak je to právě atmosféra, která vás dokáže naladit, dodat energii.

Přemýšlíte nad tím, co bude po hráčské kariéře?

Neměl jsem zatím moc šancí nad tím přemýšlet, ale s tou myšlenkou si hraju. Člověk si vždycky řekne, že nechce být trenér, a pak se jím stane. Basketbal je celý můj život a byla by hloupost se od něj úplně odstřihnout. Cílem například basketbalových kempů, které pořádám, je pomoci nejen basketbalu, ale celému sportu. Aby se basketbal a sport obecně dostaly více do popředí a aby se k pohybu dostávaly děti.

Takže vaše budoucnost je v Česku.

Určitě, chci tu žít. Dvanáct let už tu nehraju, ale vždycky se rád vracím. Je však také pravda, že pak zase rychle zdrhám, protože je to tady hektické. Ale neplánuju žít v USA.

Je mezi NBA a koncem kariéry ještě nějaká mezistanice? Zkusit si například znovu zahrát v Evropě?

Moc rád bych se vrátil do Evropy. Nabízí se Španělsko, což je takový můj druhý domov a slíbil jsem Barceloně, že bych se tam rád vrátil. Těžko se teď ale odhaduje, jaká pak bude situace v klubu. Tím, že mluvím španělsky a se ženou jsme tam pět let žili, mám ke Španělsku velký vztah. V NBA bych kariéru končit nechtěl. Spíš už vnímám, jak je to těžké s rodinou. Kdybych byl sám, tak přelety a stěhování zvládám snáz, ale teď chci dát rodině stabilitu, což je v Evropě jednodušší.

Vzrůstající popularita basketbalu u nás znamená také vzrůstající popularitu vás jako hlavní tváře národního týmu. Stáváte se tím pro spoustu lidí vzorem. Jak s tím pracujete?

Vnímám to poslední dva roky. I tím, jak jsem se dostal do NBA. Je to prestižní soutěž i pro lidi, kteří se o basketbal tolik nezajímají. Vnímám to o to víc teď, když přišly úspěchy s reprezentací a v NBA se mi začalo dařit. Byl jsem vlajkonošem na olympiádě, to všechno k té popularitě přispívá a hodně mě to těší. I když je pak složité si s rodinou někam zajít. Vnímám zároveň, že tahle přízeň nemusí trvat dlouho. Nevím, jestli má basketbal takovou popularitu, aby mi pozice, kterou mám nyní, vydržela věčně. I proto mi záleží na tom, co říkám a jak působím na veřejnost – hlavně na děti a mládež. Vím, že je to může motivovat a že je to může přivést na správnou cestu.