Světlo, tma a kněz v Usnarzi Górném

Když minulý čtvrtek nasedl v deštivém ránu polský katolický kněz Wojciech Lemański se svým protestantským kolegou ve Varšavě do auta, byli si jistí jen jednou věcí: bezpečně věděli, že cíl jejich cesty je o dvě stě padesát kilometrů dál v malém stanovém městečku za vesnicí Usnarz Górny na polsko-běloruské hranici. Zda do něj proniknou, ale už netušili, protože tábor leží mezi státními hranicemi na „území nikoho“, hermeticky uzavřen z jedné strany polskými pohraničníky a vojáky a z druhé strany běloruskými ozbrojenými složkami. Na pruhu země dlouhém několik desítek metrů mezi nimi žije už sedmnáctý den skupina dvaatřiceti běženců z Afghánistánu, které spolu s tisícovkami dalších nalákal režim posledního evropského diktátora Aljaksandra Lukašenky snadnou vízovou politikou do Minsku, odkud je pak směruje k hranicím Evropské unie. Litva začne proti proudu uprchlíků brzy stavět vysoký strážený plot, Polsko zatím hranici utěsňuje zvýšenou armádní a policejní ostrahou.

„Lukašenka se nepochybně přes migranty mstí za uvalení evropských sankcí na svůj režim, který zmanipuloval volby, vraždí a vězní své oponenty, ale my jsme především Evropané. Nemůžeme přihlížet tomu, jak kousek od nás trpí nevinní. A proto jsme dneska tady, abychom jim pomohli alespoň zahnat hlad a ukázali jim, že nám nejsou lhostejní,“ říká kněz Lemański a s taškami z Ikey napěchovanými jídlem v obou rukou vyráží směrem k samopalům polských pohraničníků. Ne všichni ale mají na věc stejný soucitný názor a způsob, jak nejlépe reagovat na jeden z nových projevů moderní hybridní války – řízené zaplavování Evropy migranty –, se hledá právě teď za humny zapadlé polské vísky, kterou donedávna kromě místních a jejich kolem se pasoucích krav vůbec nikdo neznal.

K nebi stoupá kouř

V osm ráno, když jsou kněží ještě na cestě z Varšavy, se stanové městečko pomalu probouzí do dalšího dne. Ten dnešní je chladný, teploty klesly k deseti stupňům a prší. Mezi stany začíná stoupat k nebi dým z ohně, který rozdělalo několik mužů, zřejmě aby se zahřáli. Co přesně dělají, lze ale jen odhadovat, protože na vzdálenost dvě stě metrů to není dobře vidět. Blíž ke skupině polští pohraničníci nikoho nepustí. Příjezdovou cestu ke stanům přehradili vojáci a hlídka vykazuje kohokoli, kdo by tudy chtěl projít. Za normálních okolností by se dalo ke stanům dostat ještě po přilehlé louce, ale i tam je koridor ozbrojenců, rozmístěných vedle sebe ve třímetrových rozestupech.

Další jsou pak hned u stanového městečka a stráží, aby se nikdo ze skupiny nepohnul dál než na vymezený prostor kolem stanů. Obava, že by mohl někdo utéct, je velká, protože před dvěma dny prošel z Běloruska místními borovými lesy plnými zrovna kvetoucího vřesu jeden Iráčan, se skupinou neměl nic společného, na rozdíl od ní měl ale štěstí, že ho nikdo nechytil. Aktivisté pomáhající na místě uprchlíkům ho pak převezli do uprchlického centra více ve vnitrozemí, kde oficiálně požádal o azyl.