Trefa mimo

Zakladatel novodobého olympijského hnutí Pierre de Coubertin měl v tom, co je olympijská myšlenka, jasno. Pro něj to byla životní filozofie vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a mysli. Olympismus měl vést k dobrému příkladu, sociální zodpovědnosti, respektování univerzálních etických principů, kdy jeho cílem je harmonický rozvoj lidstva, mírová společnost, důstojnost, solidarita, pomoc slabším.

Přesně v tomto duchu se nedávno po skončených olympijských hrách v japonském Tokiu zachovalo Polsko, když nabídlo azyl, možnost svobodného života a další sportovní kariéry běloruské běžkyni Kryscině Cimanouské (nabídku jí dala i česká vláda). Stačilo málo a o tohle vše by rázem přišla, když se vzepřela diletantskému rozhodnutí běloruského sportovního svazu nasadit ji na jinou trať, než na jakou se připravovala. Když proti tomu vystoupila, donutili ji sportovní aparátčíci běloruského diktátora Aljaksandra Lukašenky sbalit si věci a chtěli ji ihned poslat domů, kde by ji v lepším případě čekal konec její sportovní dráhy, v horším vězení. Cimanouskaja však řekla „ne“ a Polsko jí podalo pomocnou ruku. Po příletu do země, kde již znovu trénuje, se šťastně shledala se svým partnerem, který rovněž kvůli obavě z vězení opustil Bělorusko.

Zdálo by se, že dramatickému příběhu atletky nešlo uniknout, psalo se o něm všude po světě včetně Česka, obšírně se rozebíral v olympijské vesnici. O to překvapivější byla odpověď vzdáleného krajana Cimanouské, v současné době úspěšného českého medailisty z Tokia, šermíře Alexandera Choupenitche (jeho rodina pochází z Běloruska), který na otázku Víkendu Hospodářských novin „Co říkáte na dění kolem běloruské běžkyně?“ odpověděl: „Neříkám nic. Četl jsem zatím jen titulek článku, takže se do toho nechci pouštět.“

Choupenitch novinářům vysvětlil, že sice Bělorusům fandí a cítí s nimi, ale na to, co se v zemi děje, prý nedokáže reagovat, protože tam nebydlí. „Nepřísluší mi politiku hodnotit. Sport by měl být apolitický a také má každý právo vyjádřit svůj názor. Bylo mi ale sympatické, že Mezinárodní olympijský výbor řekl, ať nevyjadřujeme politické postoje během ceremoniálu. Do sportu nepatří, v něm jde o radost. Přijedeme na jedno místo s nejlepší vůlí reprezentovat svou zemi a v rámci fair play se snažíme být lepší než ostatní země. A to je to poslání. Není posláním vyjadřovat se o politice,“ dodal sportovec.

Nemá cenu se příliš přít o to, zda politika do sportu patří, či ne, jde hodně o frázi, o niž se mohou svádět nekonečné disputace. Co však do sportu patří nepochybně, je solidarita, pomoc a sounáležitost s těmi, kteří se dostanou do obtíží, je jim znemožněno soutěžit, ti, kdo jsou připraveni o onu sportovní radost. Alexander Choupenitch se svým fleretem dokáže nepochybně fantasticky zasáhnout soupeře, v pochopení obecně lidské roviny olympijských myšlenek však viditelně na tréninku často chyběl.

Vážení čtenáři a čtenářky, dobré čtení

Ondřej Kundra
zástupce šéfredaktora