Další den odškrtnut

Zvoní budík. Dítě sousedů propuká v hysterický pláč. Projede tramvaj. Bohužel není před Velikonoci, a tak kostelní zvony plní svou funkci i dnes. Další prapodivný den v téhle době. Normálně by mě vzbudili studenti z lékařské fakulty, co sice vědí, kolik má člověk svalů, ale informace o tom, že dveře se dají zavřít potichu, jim unikla. V plánu by byla snídaně, která by odpovídala rozpočtu běžného vysokoškolského studenta. Odškrtnutí dne. Dvacet dní do konce zkouškového.

Pomalým krokem bych s houskou v puse minul zuřivou kolejbábu, jež by se snažila domluvit se Španělem, který přijel na Erasmus a chce se domoci svého povlečení. Překonal bych řeku, minul skupinku bezdomovců v parku a vydrápal se
po 63 schodech k fakultě. Cíl by byl na dohled. Knihovna. Mezi hromadou knih bych se dneska potkal s kosmickým Otokarem Březinou, uměleckým knězem Demlem a gymnazistou Nezvalem. Odskočil bych si na kávu a skočil na WC vedle Zmijozelu. Stal bych se součástí vražedných pohledů na mladíka, který zvolil špatnou obuv a kvůli ní pískotem pozdravil čtyři studijní sály. Ve chvíli menšího počtu studentů v okolí a s dovolením literárních velikánů bych nenápadně vydoloval lahev z batohu a s pocitem nejvyššího rebelství bych se hrdě napil. Po jasném signálu ve formě zavírání očí a klesání hlavy nastane čas na odebrání se do míst, kde jsou mé pocity stejně rozporuplné jako nikde jinde. Menza. Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jak vypadá hejno kobylek, které ničí skromnou úrodu afrických farmářů,
tak vysokoškolská menza je podle mého názoru nejlepší předobraz. Spousta lidí, hluk a spousta jídla. Na rozdíl od afrických kobylek máme na výběr z pěti jídel. Pokud se tedy včas podíváte na jídelníček. Pokud ne, tak u přežvykování brambor se zeleninou budete prožívat místo uspokojujícího pocitu naplnění fyziologických potřeb pocit nenávisti ke slečně, která naproti vám žvýká řízek.

Klasický univerzitní den se ale nekoná. Myslím, že nikdo nečekal, že internetová knihovna bude jedinou cestou ke knihám a odborným studiím. Místo svižného kampusového rána se po půl hodině přemlouvání odebírám z domácí postele, v pyžamu, k lednici, do které zírám a čekám na zásah boha nebo vesmírných lidí, kteří mi poradí, po čem sáhnout. Uvaření čaje je pak jasná volba, protože další bolestnou ránu v podobě poctivého turka bych už nezvládl. Během čekání na vroucí vodu odpovím prostřednictvím své databáze citoslovcí na horké novinky, které mi moji stvořitelé s nadšením sdělují: „Bude pršet! V jednu je tiskovka vlády. Měl by ses jít ostříhat, vypadáš jak svobodný umělec.“ O výběru z pěti jídel na oběd si taky můžu nechat zdát. Vybrat si můžu maximálně pět základních surovin.

Říká se, že je všude dobře, ale doma nejlépe. Nejsem si jist, že je tím myšlena představa celotýdenního pyžama, špuntů do uší a čaje v dětském hrnku. O připojení internetu prostřednictvím wi-fi, které je podobné náladě ženy, jíž uzavřeli všechny obchody s oblečením, se raději nebudu ani zmiňovat.

Jedno je ale důležité! Rozplánovat si den a vidět věci pozitivně. Díky domácímu režimu žití jsem zjistil, že existuje oční jóga, která je nejlepší v poledne. Taky jsem zjistil, že podcast se dá poslouchat nejen v pohybu, ale i v klidu, takže odpolední pauza taky získala svou náplň. No a večer je ideálním časem na prozkoumání internetu a zjištění, že například Pepek námořník nejedl špenát kvůli přísunu železa, ale kvůli vitaminu A.

Autor je vysokoškolský student.