0:00
0:00
Téma27. 6. 202112 minut

A pak to začalo

Reportáž z místa, kde vám střecha křupe pod nohama

Zpočátku to vypadalo jako silnější bouřka. (Mikulčice)
Autor: Milan Jaroš

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Lidé už se neostýchají, chodí si k hasičům pro teplé jídlo do tácku.

↓ INZERCE

Před čtvrtou ráno se začíná pomalu rozednívat, ale tím nejsvětlejším bodem na příjezdu do obce Moravská Nová Ves je v dálce se pohybující masa drobných světýlek. Nejdříve není jasné, co to je, až za chvíli: odrazové pásky na svršcích hasičů, kteří v rojnici procházejí ulicí. Kolem kostela to křupe pod nohama: je to střecha kostela, která se tu roztříštila v úlomcích po trávníku. Kromě křupání střech, omítek, kousků zdiva, skla, plechů z aut je tím nejsilnějším slyšitelným vjemem hlasitý zpěv probouzejících se ptáků. Zpívají dnes níž než obvykle: sedí na větvích zlomených stromů. Zlomené a vyvrácené stromy jsou tu všude a poskytují další výrazný vjem, který působí uprostřed zkázy až nepatřičně – celá ves příjemně voní čerstvou mízou. Kulatý měsíc pomalu bledne – do úplňku vstoupil předešlý večer, v poslední červnový čtvrtek po osmé, zhruba v dobu, kdy se Moravskou Novou Vsí prohnala bouře s tornádem, poté co tady na Břeclavsku smetla kus sousední obce Hrušky a přesunula se pak dál na Mikulčice a Lužice na Hodonínsku.

Stromy padaly, auta létala. (Mikulčice) Autor: Milan Jaroš

V Moravské Nové Vsi je jinak úplné ticho. Hasiči a policisté i záchranáři mají za sebou pernou noc a teď postávají, sedí v autech nebo se tiše baví ve skupinkách a čekají na další pokyny. Pak znovu projdou obcí, odklízejí větve. Jeden z nich po celonočním procházení domů, hledání raněných a evakuaci lidí, kterým už chybějící střecha nad hlavou nedovolila strávit v domě noc, si lehl na bundu na zem u hasičského auta a chvíli pospává. Z várnic se kolem páté ráno začíná podávat večeře pro zasahující jednotky: guláš, káva, čaj. Ulicemi pomalu procházejí osamělé postavy – obyvatelé obce, kteří nemohou spát. Kolem šesté se začínají lidé srocovat před domy a popisují si, co jim tornádo způsobilo: kdo má rozmetaný i nábytek, kdo jen část nábytku, jeden ze sousedů postrádá auto, někam uletělo. Je to jiné než to, které skončilo zavěšené na obecní lípě. Baví se o tom, kdo měl jet zrovna na dovolenou k moři, jak právě splatili hypotéku, mladá dvojice smutně kouká na dům, který si tu před třemi lety postavila pro společný život – zbylo z něj torzo. „Kam půjdeme, nevím. Ke známým nebo spolupracovníkům, možná k našim, ti bydlí na druhé straně, těm to nepadlo,“ říká muž ze zničené novostavby, „je brzo, jsem po půlhodině spánku, ještě nevím, co bude.“

Stojí u vrčícího automobilu: nabíjí v něm mobil. Vypadla elektřina, všude v oblasti jsou polámané sloupy vedení a popadané dráty. Nejde volat, vypadl mobilní signál. Není přístup na internet. U jednoho ze zřícených domů si lidé vyprávějí o sousedovi, který bydlel o pár ulic dál, a všichni už vědí, že dramatickou noc nepřežil – podlehl zraněním.

Škola, nedávno opravený penzion, domy, obecní úřad, pekařství, všude jsou průhledy skrze krovy, když měl někdo štěstí a alespoň ty mu zůstaly. Hlídkující policisté procházejí obcí, ptají se lidí, zda něco nepotřebují, dávají pozor, aby tu nikdo v otevřených domech nezačal rabovat. Pořádková policistka s blond vlasy si u školy bez střechy prohlíží panel s poutačem: místní vinaři v něm zvou návštěvníky na Den otevřených sklepů, měl být už příští týden. „Je to taková beznaděj tady,“ povzdechne si tiše, když se rozhlédne po sutinách. Služba ve Frýdku-Místku měla policistce skončit předešlý večer v sedm hodin, to už za sebou měla dvanáctku, ale přišlo tornádo a policisté z různých koutů země se vydali pomáhat kolegům na jih Moravy a ona mezi nimi. Právě je ve službě 24 hodin, neví, kdy ji někdo vystřídá, systém se teprve tvoří, ale pořád se usmívá a vlídně si povídá se smutnými lidmi, kteří se u ní zastaví. Před chvílí tu těšila rozjitřenou učitelku Ivanu, jež učí už čtyřicet let děti v místní škole a přišla se podívat, co z ní zůstalo.

Ve vsi to trochu víc ožívá, lidí před domy je čím dál víc. Sdělují si, kdo všechno je ve špitále, nebo aspoň co vědí nebo odhadují podle toho, kolik sousedů viděli zakrvácených – s otevřenými zlomeninami, rozbitými hlavami. Ráno ještě nejsou přesná čísla, ale hodonínská nemocnice hlásí, že zažila „apokalypsu“ – nápor zraněných byl velký. Hasiči, záchranáři a policisté opět procházejí a kontrolují obec, začíná se odklízet nepořádek ze silnic, aby šlo projíždět.

Stejně jako neustávající vůně mízy působí jako zjevení i dva psi, kteří se škádlí a rozverně poskakují po ulici: lidé je letargicky pozorují, jako by se nemohli vynadívat na takový nával energie. Čekají, co bude dál, zatím nemohou dělat nic, čekají na pokyny od hasičů. Je to jen chvíle, co viděli své domovy poprvé za světla.

Ruce k sobě

Na konci obce Moravská Nová Ves bývalo velké družstvo Agromoravia, část je v troskách, někde ze zadní části se nad traktory povalenými na bok nese bučení krav a býků, zvířat, která přežila. Třicet býků tu v noci zemřelo pod sutí. Kousek dál za vsí pak začínají Hrušky: obec, která je podle brzkého ranního zpravodajství nejhůře postižená. U pásky, jíž tu policisté oddělili nejhorší část vesnice, se srocují lidé a čekají, až budou moci dál, do zbytků svých domů, odkud v noci museli pryč. Nejdříve ale všechno musí projít záchranáři a hasiči. Lidé trpělivě čekají. Staví se tu i muž, který má pořezané obě ruce – snažil se držet okna, aby nevyletěla, ale neuspěl a sklo ho pořezalo. „To nic není,“ mává rukou. „Horší je, jak dopadl ten dům.“

Autor: Milan Jaroš

Stojí tu několik televizních štábů a stejně jako ve všech obcích i fotografové a reportéři z různých médií. Policisté tu novinářům všude trpělivě radí cestu, poradí, kam si stoupnout s autem, aby nepřekáželo zasahujícím složkám, přejí dobrou cestu i den. V Hruškách je novinářský nával větší než jinde: obraz kostelní věže spadlé na zem asi třicet metrů od kostela už proletěl mnoha médii. A pohled do uzavřené ulice bere slova: místo domů zašedlé trosky.

V obci Mikulčice si bere policista novinářskou osádku trošku bokem. „Chci vás poučit. Buďte, prosím, k lidem tady ohleduplní, nejsou v dobrém psychickém stavu, není to pro ně lehké,“ říká mírným, ztlumeným hlasem novinářům. Policisty tu chválí i lidé v obci, i v těch dalších: že pomáhají, radí, zklidňují. Tady v Mikulčicích už mají dopoledne i elektrický generátor na tenisovém kurtu, a tak si mohou nabíjet mobilní telefony. Od starostky Marty Otáhalové se dozvídají, že snad brzy by měl jeden z operátorů nějak zprovoznit svou síť, tak že snad už půjde lépe telefonovat.

Pár minut – a z aut u domů jsou vraky u ruin. (Mikulčice) Autor: Milan Jaroš

Lidé jsou tu v celé oblasti odtržení od informací: nemohou se podívat na internet, co se doporučuje ohledně řešení škod, jak reaguje vláda, kolik je raněných, jaká přijde pomoc. Nevědí, že již dopoledne se na účtech zřízených nevládkami a nadacemi pro obce vybraly desítky milionů korun, že vláda slíbila uvolnit stovky milionů a úlevy poškozeným podnikatelům, jen někteří to slyšeli od ministryně financí Aleny Schillerové, kterou o cestu do postižených míst požádal v noci premiér Andrej Babiš: byl v Bruselu a počasí, jak uvedl na sociálních sítích, mu nedovolilo přicestovat rychle zpět do Česka. Schillerová obce objela a ti, kdo si toho všimli, pak říkali ostatním, že jim stát pomůže.

Pár minut – a z aut u domů jsou vraky u ruin. (Mikulčice) Autor: Milan Jaroš

Kolem poledne už všichni v obcích vědí, jak na tom kdo ze sousedů je, kdo je v nemocnici, komu přijeli na pomoc příbuzní, aby si vzali k sobě aspoň děti, kdo u koho přespal, když to v jeho domě nešlo. I tady v Mikulčicích stejně jako v okolních obcích jen malá část lidí potřebovala převézt do tělocvičen na nocleh: většinou si postižené rozebrali šťastnější sousedé nebo lidé z rodiny. Před kulturním domem, z nápisu na něm zbyl jen kus, se před polednem schází spousta lidí: vyměňují si informace, zjišťují od starostky a hasičů, kdy by mohla začít jít elektřina, kdy budou k dispozici plachty na zakrytí zbytků stěn, krovů nebo jen stropů domů. Zdeněk Pavka, občan Mikulčic, se vyhýbá jednolité červené střeše na zemi a ukazuje, odkud odlétla: z dost vzdáleného domu. „To je oceňované rodinné vinařství, pořádají spoustu věcí, mají tu i infocentrum,“ ukazuje na dům bez střechy. A vypráví, jak se v noci hledal a zachraňoval linkový autobus plný lidí, linka z Břeclavi do Hodonína. Řidič vůz schoval pod most trati, když to začalo. „A pak to riskl a jel směrem na Lužice, tam ho to chytlo a hodilo na penzion. Přiletěli záchranáři z Rakouska, syn tam u toho asistoval,“ vypráví Pavka. Desítky zraněných z autobusu skončily v nemocnici.

Autor: Milan Jaroš

Na rodném domě pana Pavky, v němž teď bydlí jeho bratr, je sprejem nastříkaná značka OK – a pan Pavka doufá, že to znamená, že se nemusí zbořit. Že proto ho tak označili. Bratr ho vyvede z omylu: to pouze hlídky hasičů a záchranářů, když v noci procházely domy a hledaly, zda v nich nejsou lidé, kteří potřebují pomoc, takhle označily dům, kde bylo vše v pořádku. Puklina přes celou stavbu naznačuje, že statik možná udělá na dům značku jinou.

Po cestě kolem padlé třešně, zlomené napůl, prochází bývalý starosta Mikulčic Vlastimil Glos, obě ruce odborně zavázané, košili od krve, krev mírně prosakuje i přes obvazy. Vypráví, že když „to začalo“, i přes zavřená okna jejich domu provanul takový poryv větru, že to vysklilo dveře v obýváku. Stál u nich, a když popraskaly i okenní tabulky, vír větru ho nadzvedl a vtahoval do vysklených dveří. „Ve vteřině mě napadlo, že nesmím mít ruce rozpažené, nebo mi je to urazí. Tak jsem předpažil a dal je k sobě, jako když skáčete šipku do vody, a v této poloze mě to těmi dveřmi protáhlo,“ popisuje. Ruce si natloukl a pořezal a vypráví, jak mu pomohli lidé, které ani nezná: když vyšel před dům, neznámí lidé z jiného konce obce, kteří tu obhlíželi, jestli není potřeba nějaká pomoc, ho naložili do auta a odvezli do nemocnice.

Ruku v dlaze, ofačovanou a s prosakující krví má i muž v obci Moravská Nová Ves: stalo se mu to v práci, v nedaleké firmě Groz-Beckert, kterou tornádo poničilo také. To je tu velké téma: zda se z toho velký a v místě oblíbený zaměstnavatel, výrobce jehel pro textilní stroje, vzpamatuje.

Do Moravské Nové Vsi už kolem poledne nelze vjet, ani do dalších obcí. Policisté posílají novináře, kteří odjeli desítky kilometrů za postiženou oblast za signálem, aby mohli poslat fotky a informace do svých redakcí, aby se vrátili do obcí pěšky; nepustí už dovnitř nikoho, kdo neveze proviant nebo nejede něco naopak vyzvednout a odvézt. Obce už se tak zaplnily pomáhajícími lidmi, že je potřeba zajistit, aby silnice zůstaly průjezdné pro záchranné složky.

Lidé už se neostýchají, chodí si k hasičům pro teplé jídlo do tácku.

A opravdu – vypadá to tu mezi polorozbořenými domy úplně jinak než ráno, všude spousta lidí, všichni pracují, lidé na střechách pokládají tašky tam, kde to jde, všichni vyvážejí suť a hromady dřeva a plechu. „To si děláme sami, každý máme v rodině nebo v blízkosti někoho, kdo to umí,“ vysvětlují lidé, že to na střeše nejsou profesionální pokrývači. „Nám sem přijel pomoct hodný pán z Mikulova,“ usmívá se Anna Flamíková před domem, kde v jednom pokoji pláče její stará maminka, ona a sestra a jejich děti a pán z Mikulova vyklízejí sesutou sousedovu střechu ze dvora, uklízejí uvnitř domu, vyvážejí suť. „Viděl jsem to v televizi, tak jsem přijel pomoct,“ vysvětluje mikulovský občan Marian, „co jiného se dá dělat.“

Pár minut – a z aut u domů jsou vraky u ruin. (Mikulčice) Autor: Milan Jaroš

Pospolitost je tu znát všude, hlavně u zbytků obecního úřadu – lidé sem ve velkém přivážejí vodu v lahvích, jídlo, deky a peřiny, plachty na zakrytí, zákusky, firma Rohlík tašky s nákupem a dětskými plenami, podnikatel ze Slovenska obří megaboardové plachty, co dobře poslouží domům před deštěm, ovoce. Mezi tím vším starosta a místostarosta v poklusu řeší s občany, co je ještě potřeba zajistit. Velitel zásahu z jihomoravského hasičského sboru Martin Tajovský s kolegy hasiči i policisty na tabulích rozkreslují, kde, u jakého domu a v jaké ulici zasáhnout a jak postupovat dál.  Pod improvizovaný stan si k hasičským hlídkám ochrany obyvatelstva už chodí pro jídlo i místní, ráno se ještě ostýchali nebo měli příliš stažený žaludek, nechají si nandat na tácek hovězí na houbách a pak jdou zase zpátky zachraňovat domů, co se dá. „Dnes přijede dalších sto hasičů z celé země s technikou, s nakladači a tak,“ říká hasič Roman Jahoda. Vysvětluje, že zatím tu zajišťují veřejný prostor, odstraňují nebezpečná místa, kde visí něco nad ulicí, kde by se mohl někdo zranit, zprovozňují silnice. A od zítřka – to dorazí i armáda – začne pomoc na domech lidí. „Budeme tu pořád dál, odhaduju, že dva tři týdny určitě v kuse, to se udělá dost práce,“ říká hasič a rozhlédne se. „A pak se uvidí.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články