Totální rezignace

Žádné jiné dílo mě nestálo tolik námahy. Kdyby vypukl požár a já mohl zachránit svoji jedinou knihu, vybral bych si Rozhovor u Katedrály,“ konstatuje Mario Vargas Llosa v prologu, který po dvaceti letech napsal ke svému třetímu románu z roku 1969. Dosud šlo o jediné z významnějších děl jinak hojně překládaného autora, které u nás doposud nevyšlo.

Pozdější nobelista ho napsal ve svých 33 letech, kdy už deset let pobýval ve Francii, Anglii a Španělsku. Měl za sebou prvotinu Město a psi, částečně autobiografické dílo z prostředí vojenské akademie, které vyvolalo pobouření v peruánských armádních kruzích, a také Zelený dům, první pokus o tzv. totální román, jenž ve snaze o komplexní výpověď vrší časové roviny i vypravěče a který upevnil Llosovu pozici mezi latinskoamerickými autory. Katedrálou tato raná fáze vrcholí – a přestože se Llosa věnoval odvrácené straně historie a politiky vícekrát, vyznívá tato kniha nejpesimističtěji.

Diktatura generála Odríi, jenž stojí v jejím jádru, přitom nepatří k tomu nejhoršímu, co se v tamním regionu odehrávalo. Režim omezil svobodu slova a zakázal konkurenční strany, spíše než násilím se však vyznačoval korupcí, která prorostla státní správou i střední a vyšší třídou. Léta Odríovy vlády (1948–1956) nicméně byla pro Llosovu generaci formativní a lámání charakterů se ho mimořádně dotýkalo. V šedesátých letech navíc čím dál častěji pochyboval o svých levicových ideálech, jež pak definitivně pohřbila…