Jak šumí instituce

Kdo spáchal trestný čin a čeká ho soud, měl by doufat, že před ním stane ráno nebo hned po obědové pauze, protože pak má šanci na mírnější trest. Vyhlídka na vlídné zacházení naopak dramaticky klesá těsně před polední přestávkou a pozdě odpoledne, kdy jsou soudci hladoví a unavení. Alespoň to tvrdí americká studie z roku 2011 srovnávající postup osmi soudců ve více než tisícovce případů. Tím ale justiční loterie nekončí: ještě více záleží na tom, který soudce případ dostane. V jiné studii z roku 1977 dostalo 47 soudců za úkol stanovit výši trestu v pěti skutečných případech z nedávné minulosti, přičemž u téhož případu vloupání se trest pohyboval od třiceti dnů po pět let vězení.

Náhoda rozhoduje i v dalších oblastech života, kde bychom očekávali spíše předvídatelnost a konzistentnost. Výzkum v uznávaném onkologickém centru odhalil, že personál dokázal odhalit kožní melanomy jen v 64 procentech případů, a audit ve velké pojišťovací společnosti zase přišel na to, že její zaměstnanci rozhodující o výši pojistného se rozcházeli v průměru o 55 procent. Všechny příklady mají jedno společné – popisují reálné situace, kdy experti ve svých oborech projevili společensky „nežádoucí variabilitu“ v úsudku. Známý psycholog Daniel Kahneman ji označuje za šum, který najdeme ve všech oblastech lidské činnosti. „Kdekoli dochází k lidskému úsudku, tam najdeme šum – a bývá ho vždy více, než bychom čekali,“ píše Kahneman ve své nové knize Noise: A Flaw in Human Judgment (Šum:…