Za občanstvím

Nebudí mě budík v devět ráno, ale sluníčko už kolem sedmé. Uvažuju o krátkém pravidelném běhu. Časově bych to stihla v klidu, nicméně v devátém měsíci těhotenství je občas třeba se k běžeckým aktivitám odhodlávat více, než jsem byla zvyklá. Nakonec dávám přednost klidnému dopoledni. Před odjezdem vlaku musím udělat jediné – zabalit si spoustu dokumentů.

Dnes konečně završím několikaměsíční snahu dosáhnout na britské občanství. Za sebou mám už test z anglických reálií, jež neznají často ani Britové; test z angličtiny na úroveň B1, který byl triviální, ale drahý; sehnání dvou Britů s pasem a s jedním z mála vládou pro tento typ potvrzení žádaných zaměstnání, kteří mi poskytnou své údaje a podpis, že mě opravdu znají tři roky; dvoudenní vyplňování formuláře on-line včetně pětileté historie zaměstnání v Británii a pětileté historie všech výjezdů z Británie a zpět (40 položek); zaplacení 1340 liber, což je víc než můj měsíční plat, za samotnou žádost o občanství (s dalšími poplatky jsem na 1700 librách); 15 hodin trvající nahrávání materiálů dokazujících, že zde již pět let bydlím a pracuji (každý rok je třeba doložit několika samostatnými materiály), nakonec to vychází na 87 dokumentů. Dnes mě čeká už poslední věc, a to dostavit se na odebrání otisků prstů, vyfotografování, zaznamenání podpisu a překontrolování nahraných dokumentů a všech náležitostí žádosti.

Do Manchesteru to mám přes tři hodiny cesty. V mnohem bližším Londýně je prakticky nemožné dostat termín, byť by to mělo být za měsíc, a pokud ano, tak za dalších 200 liber. V Manchesteru se mi podařilo zarezervovat termín zadarmo a náklady na cestu samotnou jsou mnohem nižší než londýnský termín.

Je krásně, a tak se rozhodnu jít na nádraží tři kilometry pěšky. Do automatu na nástupišti zadávám číslo rezervace mé cesty a vkládám kartu, se kterou jsem platila. Využila jsem stránky, jež cestu rozdělí do několika sekvencí tak, aby vycházela levněji. Ušetřím tak asi 30 liber, naopak nešetřím planetu. Automat mi vytiskne celkem devět jízdenek pokrývajících moji cestu tam a zpátky. Nastupuji, vlaky jedou přesně, až na jedno dvouminutové zpoždění na tabuli odůvodněné „pasažéry ve vlaku, kteří dělají rozruch“. Po dvou přestupech se ocitám v Manchesteru. S prázdným žaludkem mířím do fastfoodu, který pro mě znamená cosi jako svobodu spojenou s cestováním. Postávám u mokré lavičky, láduji se a pozoruji mezinárodní mix lidí kolem. Schůzka začíná za hodinu. Navštívím katedrálu. Centrum je až klaustrofobicky zastavěno převážně vysokými budovami všech různých stylů. Do kroku mi v břiše skáče náš potomek nabuzený kolou od oběda.

Ve čtvrt na čtyři se stavím do fronty před centrem, kam mířím. Kvůli pandemii se musí čekat venku, ovšem fronta se pohybuje velmi svižně. O půl čtvrté již sedím u stolku, kde mi slečna naproti kontroluje mé dokumenty, bere otisky všech prstů, fotí mě a nakonec se podepisuji na plastovou podložku, která můj podpis zdigitalizuje. Za dalších 15 minut už stojím zase venku. Takto rychlý a hladký průběh jsem po přečtení různých fór, která popisovala hororový několikahodinový zážitek, nečekala.

Mířím do gay čtvrti, kde má v parku sochu Alan Turing. Nadšeně posílám fotku svému manželovi, ajťákovi, který pouze suše odepíše, že jsme tam přece spolu už byli. Pokračuji v bloudění a dostávám se až k dokům a starým základům města z dob Římanů, kde mě zastihne déšť. Když se unavená vrátím na nádraží, telefon ukazuje nachozených 14 kilometrů. Kupuji si svačinu a nasedám do vlaku. Kvůli nečekaně zjištěným trhlinám v jednom typu vagonů jsou některé spoje zrušeny. Zpátky do Arlesey nakonec přijíždím o půl desáté večer a tentokrát jsem odvoz z nádraží neodmítla.

Autorka je filmařka na mateřské dovolené.