Úsměv místo výčitek

V moři šedovlasých pánů v tmavých oblecích, bílých košilích a kravatách posedává hlouček, který sem zdánlivě zabloudil cestou z festivalu alternativní kultury. Mladí muži s dlouhou kšticí a hustým plnovousem, oblečení do vytahaných svetrů či obnošených manšestrových sak, na jejichž klopách jsou připnuté odznaky s hesly o míru a záchraně stvoření. Ženy rovněž ve volných svetrech a šátcích omotaných kolem krku. „A diskutovali jsme o radikální přestavbě průmyslové společnosti,“ vzpomíná na dobu před necelými 40 lety Hubert Kleinert, který byl členem této party samorostů – historicky prvních poslanců Zelených v lavicích německého Spolkového sněmu. „Má stát monopol násilí? Neměla by být parlamentní demokracie nahrazena nějakou lepší formou přímé demokracie? Spoustu základních věcí jsme mezi sebou neměli vyřešených a debatovali jsme o nich.“

Vzhled prvních poslanců Zelených i jejich radikální intelektuální debaty nadlouho určily pozici strany v německé politice. Oslovila mezi pěti až deseti procenty poměrně snadno zařaditelných voličů: obvykle městských, univerzitně vzdělaných, idealisticky a nemateriálně založených, alternativních. Z těchto hranic Zelení nevystoupili ani ve 21. století, kdy strana plně přijala zastupitelskou demokracii a – slovy Huberta Kleinerta – „místo představ o překonání systému vsadila na pragmatismus a možnosti moderních technologií při ekologických reformách“.

V posledních třech letech však Zelení tuto bublinu protrhli. Jejich obliba vystřelila…