Tenhle text je jeden z posledních, který do Respektu ještě píšu z home officu. Od příštího čísla už zase budeme všichni chodit do redakce. Nejdřív tedy jen na společné porady, ale brzy poté už zase ke svým pracovním stolům, jak jsme to dělali před pandemií. Pokud tedy zrovna nebudeme někde v terénu na reportáži, což jsme ovšem dělali i během pandemie.
Tak jako asi hodně čtenářů, kteří třeba pracují v jiných oborech, i já mám před návratem nejednoznačnou směsici pocitů. Po skoro osmi měsících to bude možná zprvu nezvyk. Jsou věci, na které se vyloženě těším. Hlavně na takové ty náhodné hovory s ostatními o tom, jak se jim daří, na čem zrovna pracují, co si o čem myslí nebo třeba – o ničem. Společné obědy či kafe. Taky bude skvělé moct zase víc řešit s editory, o čem a jak psát články. Redakce bude prostě zase fungovat jako živý organismus, který vnitřně hodně komunikuje, což bylo na dálku těžké, osekané na minimum – a často vyčerpávající. Těším se i na to, že když za mnou v redakci odpoledne zaklapnou dveře, cesta domů metrem nebo na kole přirozeně oddělí čas práce a čas volna. Byť samozřejmě vím, že i doma budu občas dopisovat texty po nocích, už to ale nebude každý den jako poslední měsíce. Čas doma bude víc patřit mně a mojí rodině.
Věc, která mi bude chybět – a tuším, že tohle asi cítí hodně rodičů v mé situaci –, je vlastně hlavně jedna. Mrzí mě, že už nebudu moci trávit tolik času se svojí malou dcerou. Většinu času s ní byla moje žena a já chodil po schůzkách,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu