Co když vážně vyhrají?

Minulou středu v Brně koalice Spolu začala svou cestu do vlády. Na veřejném mítinku její politici symbolicky odzvonili korupci a současné vládě a pod mírně sebeironickým heslem „Fiala for premier“ vyrazili do voleb. Sebeironická je jen světáckost – středopravá koalice Spolu v předvolebních průzkumech pomalu, ale setrvale roste. Je dost dobře možné, že ve středu vyrazil oficiálně do voleb jejich budoucí vítěz. Následující den ráno pak špičky koalice obrážely voliče v Brně a blízkém okolí. Kontaktní kampaň opatrně začala, jak jen to bylo kvůli pandemickým pravidlům možné.

O den dříve, v Praze, přes řeku od Strakovy akademie, se vládě pro změnu odtroubilo. Postaral se o to parník, obvyklá proprieta pirátského předvolebního boje. Koalice Pirátů a Starostů minulé úterý představila svůj program (koalice Spolu tak učinila už před několika týdny) a v uvolněné atmosféře též lídry svých kandidátek. For premier je tady pirátský předseda Ivan Bartoš a jeho šance jsou momentálně ještě reálnější než v případě Petra Fialy. Piráti a Starostové v průzkumech spolehlivě vedou.

Při pohledu na současné voličské preference (viz graf) je klidně možné, že jeden z nich se nakonec do premiérské funkce skutečně dostane a obě koalice spolu budou vládnout. Ostatně obě koaliční uskupení už předem vyhlašují, že s nikým jiným ani nezačnou jednat – žádné jiné uskupení, které má šanci dostat se do sněmovny, podle nich nepřipadá jako partner v úvahu. Dohodnout se tedy jednoduše musí.

Programy obou opozičních koalic naznačují, že to v některých oblastech nebude složité. Ale je fakt, že se na finálním vládním plánu musí dohodnout pět od sebe velmi odlišných stran – a v pěti je těžké dohodnout se i na tom, jakou objednat pizzu, natož na společné vládě. K překážkám, jako jsou programové nuance, personální rozbroje nebo některé rozdílné hodnotové postoje, bude třeba připočíst, že jakýkoli příští kabinet dostane od toho stávajícího ohromný přítěžek v podobě stamiliardových rozpočtových schodků způsobených zčásti pandemickými opatřeními a zčásti Babišovou neúspornou finanční politikou.

Na této startovní pozici tedy začíná cesta k vládě slibující – slovy programových hesel –, že „dá Česko dohromady“ a „vrátí mu budoucnost“.

Na dluh, ale ne tak moc

Zastavme se hned na začátku u rébusu jménem peníze, protože je třeba říct, že jeho velikost je neskonale větší, než kdy bylo v Česku zvykem. Podle dubnové prognózy ministerstva financí bude v příštích třech letech ve zdejších veřejných rozpočtech – od rozpočtu státního přes účty zdravotních pojišťoven, krajů a obcí – chybět každoročně přes 300 miliard korun (viz graf). Naprostou většinu ale tvoří schodek státního rozpočtu, který měl podobný výpadek i loni a bude ho mít i letos. Jen pro představu – 300 miliard je dvakrát víc, než Češi ročně odvedou na dani z příjmu. Anebo platy všech státních zaměstnanců na dva roky.

Z toho je vidět, že vrátit rozpočet hned do rovnováhy, tak aby nová vláda utrácela jen to, co v daném roce vybere, je pouze hypotetický ideál. Nikdo s ním v praxi nepočítá. Politicky by šlo o sebevraždu, nehledě na skutečnost, že prudké šlápnutí na brzdu by těžce poškodilo i covidem zkřehlou ekonomiku.

Druhý extrém je strčit hlavu do písku a pokračovat dál v jízdě na dluh. To už by proveditelné být mohlo, protože český státní dluh je zatím naštěstí oproti zvyklostem v Evropě relativně malý. Obstarat si další půjčky proto není problém, stát mimochodem financují do značné míry sami jeho občané tím, že ukládají většinu úspor do bank a ty za ně nakupují státní dluhopisy. I zbytek světa českému státu bez problémů půjčuje, na obzoru tedy v tuto chvíli není žádné tvrdé vnější omezení, které by jízdu na autopilota zarazilo. Podle výše zmíněné ministerské prognózy by to však znamenalo, že státní dluh bude do dalších voleb dvakrát větší než před pandemií, což by vedlo k riziku vyšších úroků a hlavně přehození problému na další generaci.

Oba bloky – Spolu i Piráti se Starosty – daly minulý týden v programech jasně najevo tři věci. Zaprvé, že napětí ve státní kase vnímají jako téma, což u zbytku sněmovny včetně hnutí ANO není samozřejmost. Zadruhé, že budou hledat cestu někde uprostřed mezi dvěma výše zmíněnými extrémy, což znamená pokračovat v jízdě na dluh, ale postupně přibrzďovat. Jak moc, to se teprve ukáže. Protože třetím poznatkem minulého týdne je, že nikdo v nepříjemném terénu škrtů nebo daňových změn raději nezabíhá do podrobností, jež by voliče mohly vyplašit.