Za všechno může Karel
Jak se proměnil český dokument za uplynulé čtvrtstoletí a jakou roli v tom sehrál Karel Vachek
Dva dny před loňským Štědrým dnem zemřel filmař, který dokázal dlouhá léta rozdělovat své kolegy jako málokdo jiný. Vousatého samorosta, jenž od roku 2002 vedl katedru dokumentu pražské FAMU a natáčel několikahodinové, nezařaditelné a většinové společnosti nepříliš známé filmy, už za jeho života mnozí považovali za nejdůležitějšího porevolučního českého dokumentaristu. A mnozí tohle tvrzení považovali za nesmysl a jeho vliv je dráždil. V souvislosti s jeho jménem padaly termíny jako „vachkovská škola“ nebo neuctivější „vachkovská sekta“. Ať už byl pohled na Karla Vachka jakýkoli, vždy platilo, že uvnitř dokumentaristické komunity v podstatě nebylo člověka, který by jím nebyl tak či onak ovlivněn.
S jeho odchodem v požehnaných osmdesáti letech je tak ve vzduchu otázka, jaký tedy vlastně je odkaz Karla Vachka. Je zřejmé, že pro nemalou část studentů FAMU, z nichž mnozí se následně vypracovali k vlastní výrazné kariéře, jako Vít Klusák, Filip Remunda, Martin Mareček, Vít Janeček, Jan Gogola ml. nebo Lucie Králová, představoval zcela zásadní tvůrčí impulz. Ztělesňoval ale podstatně víc: spor o podobu svého žánru v této zemi. S jeho smrtí se uzavírá příběh českého dokumentu uplynulého čtvrtstoletí. A otevírá možnost pátrání po tom, jak bude vypadat jeho budoucnost.
Místo záznamu tvorba
Když v roce 1994 nastupoval na FAMU, bylo mu padesát čtyři a pod svým jménem měl jen čtyři filmy – tři natočené v šedesátých letech a jeden v roce 1992. Část života strávil v emigraci…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu