Mistr kulturních válek dalších pět let povede Turecko

Tureckým prezidentem byl na další pětileté období po 20 letech u moci opět zvolen Recep Tayyip Erdogan. Potvrdila to v neděli večer ústřední volební komise v Ankaře při oznámení oficiálních výsledků druhého kola prezidentských voleb po sečtení téměř sta procent hlasů. Erdogan získal zhruba 52,2 procenta hlasů, jeho opoziční vyzývatel Kemal Kiliçdaroglu 47,8 procenta. Erdogan prohlásil, že Turci mu svěřili odpovědnost za vládnutí zemi po dalších pět let. Jediným vítězem druhého kola prezidentských voleb je podle něj Turecko. Poražený Kiliçdaroglu v ankarském sídle své strany slíbil že bude pokračovat ve svém boji a volby označil za "nejvíce nespravedlivé za léta". Výsledky však podle něj ukázaly vůli lidu změnit autoritářskou vládu. Vyjádřil také smutek nad tím, jaké potíže údajně Turecko čekají. Erdogan načíná třetí desetiletí u vlády a proměnil Turecko v mnohem mocnějšího hráče. Proto se nabízí otázka, odkud vzešel a jaké vlastně sleduje cíle? Přečtěte si následující profil z roku 2020:

Yilmaz? Çiller? Ecevit? Jen málokdo ve střední a západní Evropě před dvaceti pětadvaceti lety znal jména tureckých státníků. Jejich projevy, činy i ambice zůstávaly tam, kde vládli: u Bosporu, tedy na periferii evropské pevniny i zájmu. Tyto pro Evropu pohodlné časy skončily před osmnácti lety s nástupem Recepa Tayyipa Erdoğana k moci.

Právě uplynulých dvanáct měsíců bylo dosavadním vyvrcholením této změny, neboť Erdoğanovo jméno ze zpráv po celý rok prakticky nezmizelo. V zimě naplno vstoupil do války v Libyi, kde jeho poradci a v Sýrii naverbovaní žoldáci zachránili před rebely slabou, mezinárodně uznávanou vládu. Během jara vyhrotil spory s Řeckem, Kyprem, Egyptem a dalšími státy ohledně přístupu k ložiskům zemního plynu ve Středozemním moři, z Ankary se ozývalo i volání po překreslení námořních hranic.

V létě splnil dávný sen tureckých islamistů a změnil istanbulské muzeum Hagia Sofia – před dobytím tehdejšího Cařihradu Osmany křesťanský chrám – opět v mešitu. Na podzim Erdoğan zasáhl do léta zmraženého konfliktu v kavkazském Náhorním Karabachu a pomohl Ázerbájdžánu dobýt část Armény obývaného území. Rok zakončil stylově – rétorickou konfrontací s Evropou. Kvůli tomu, že francouzský prezident Emmanuel Macron hájil právo zveřejňovat ve své zemi karikatury proroka Muhammada, vyzval turecký vladař k bojkotu francouzského zboží. Macronovi doporučil, aby se kvůli údajné nenávisti vůči islámu nechal vyšetřit na psychiatrii. Z tohoto bleskového průletu je zřejmé, že málokdo momentálně hýbe světovou politikou tak jako Recep Tayyip Erdoğan.

Z těsta outsidera

Erdoğan (66) se narodil na chudinském istanbulském předměstí Kasimpaşa. Tamní prašné ulice se v letech jeho mládí po dešti rozbahnily, na svoz odpadků a přívod elektřiny nebylo spolehnutí, ve vzduchu byly cítit splašky tekoucí do přilehlé zátoky. Sousedství tvořili lidé podobní jeho otci: vysoce konzervativní a chudí přistěhovalci z venkova, kteří si vzájemně pomáhali při hledání námezdní práce.

„Vyrůstal v systému, v němž lidé jako on a jeho rodina platili za občany druhé kategorie,“ řekl Respektu Soner Çağaptay, turecko-americký politolog a autor tří hojně citovaných knih o Erdoğanově vládě. Čtvrti sekulárních elit, které v dekádách po první světové válce dominovaly zemi, ležely jen pár desítek minut chůze od jeho domova – mladý Erdoğan ale ve vysoce nerovné, rozštěpené turecké společnosti neměl s pozápadněnou střední a vyšší třídou prakticky žádný kontakt.

Otec byl přísný, chtěl syna uchránit od svodů velkoměsta – bránil mu například ve slibně rozjeté fotbalové kariéře –, a zapsal jej proto do náboženské školy. Právě zde se v sedmdesátých letech zapojil do islamistického hnutí.

„V té době v ulicích prakticky zuřila občanská válka mezi radikální levicí a pravicí. Islamisté tvořili třetí tábor turecké politiky, považovali obě převažující ideologie za import Západu a nabízeli jakousi třetí cestu, která podle nich autenticky vychází z turecké kultury,“ popisuje Çağaptay, ředitel výzkumu Turecka v The Washington Institute of Near East Policy. V tomto „třetím táboře“ se četly knihy zakladatelů Muslimského bratrstva a dalších významných postav arabského islamismu, ovšem namísto revoluce, násilí, extremismu prosazovali turečtí islamističtí kazatelé postupnou změnu zevnitř systému. „Všechny věci související s islámem jsou v Turecku ‚light‘‘, tedy méně dogmatické než v arabských zemích,“ vysvětluje Çağaptay.

Klíčovým manifestem turecké islamistické scény se stal spis Millî Görüş (v překladu Národní vize) sepsaný v roce 1969 Necmettinem Erbakanem. Nebyl sice militantní, avšak opakoval konspirace o židovské světovládě a v podstatě všechny výdobytky lidské civilizace připisoval muslimům. Včetně objevu Ameriky, kam údajně muslimové dopluli stovky let před Kryštofem Kolumbem. Citelný úpadek muslimského světa manifest vysvětluje přejímáním západních hodnot. Erbakan založil také politickou stranu a právě v jejích řadách vstoupil mladý absolvent středního náboženského učiliště a později student ekonomického managementu Recep Tayyip Erdoğan do politiky.