Kameny se valí, vstupenky na nejbližší chirurgii

Na pohotovost vstupují s blicím pytlíčkem. A se slovy o tom, že ten zatracenej česnek jim to zase udělal. Proč ho tedy žerete, je má nikdy nevyslovená, stále dokola se v takových situacích opakující replika. Jako by to slyšeli. Ale já vím, že to nemám jíst, doktore! Kolikrát já už jsem po něm měla záchvat?! Když mně v tomhle není pomoci. Je to zvláštní. Není jí prý pomoci. A přesto přijde na pohotovost, kde právě pomoc hledá. A dokonce i ví, co bude následovat. V lepším případě injekce, infuze, mírná úleva, odchod domů a doporučení striktní diety. A návrh operace o pár týdnů později. V horším bude o svátcích v nemocnici, kde se v lepším případě z jejího pohledu odehraje to samé. V opačném ji čeká operace akutní, to už je horší pro obě strany. Jak jistě vykládá, že jí není pomoci, tak jistě na doporučení operace nedá. A nejpozději za rok na svátky ji tu máme zase. Ale, copak, že by česnek?

Žlučník a žlučníkové kameny. Operace žlučníku je nejčastějším chirurgickým výkonem v západních ekonomikách. Jak je zavedeným rčením, že slepáček vám odoperuje už vrátný při vstupu do léčebného ústavu, žlučníček vám zřejmě vyndají hned za vrátnicí na ponku přilehlé údržby. Za takovou banalitu to obvykle považujete, vy pacienti. Nevím. My lékaři to bez výjimky děláme na operačním stole. A přestože operace takzvané cholecystolitiázy určuje tep každého běžného chirurgického oddělení, lžičkou od přesnídávky paní vrátné ani autogenem pana údržbáře to neděláme. Ani nám to většinou nepřipadá…