Zabít údržbáře

Ironie a existenciální tázání si u Daniela Hradeckého (48) pravidelně podávají ruku. A nejinak tomu je v jeho druhé próze složené ze tří krátkých autobiografických textů Dumdum,Výlety s otcem a Vikštejn, která mu vynesla už třetí nominaci na Magnesii Literu i návrh na Cenu Evropské unie za literaturu. Jakkoli by se mohlo zdát, že divoký outsider dohlédne nejdál na dno lahve, ani bez poezie neztrácí laserově zostřené vnímání básníka, které opět zaměřil na sebelásku současné společnosti i bezútěšnost severních Čech.

Nedějové příběhy jednoho velkého autorského neklidu berou čtenáře do sklepních bytů, výtahových šachet, psychiatrických léčeben, ale také do lesa, kostela a (malo)města. Nekoná se však žádná urbánní romantika ani přírodní lyrika, prostředí se neustále snoubí s myšlením. Toť Hradeckého modlitba, v níž se nebojí velkých slov. „Ano, právě tam nakazil jsem se a uvykl lásce k pravdě, čili nesmiřitelné, bezpodmínečně podvratné zlobě,“ píše o prozření, kterého dosáhl v kuřárně psychiatrické léčebny.

Jeho věty jsou ostře nabité významy, odkazují (někdy i přiznaně citují) k dílům globálně známých filozofů a intelektuálů, nikdy jim nechybí osten ironie, a přesto nabubřele nebobtnají v sobě. Neustále se vztahují k okolí, současnosti, a to především její okrajové, neutěšené podobě. Ta zasahuje veškeré autorovo bytí – geograficky, sociálně i ekonomicky. Ať už je tu jako nezaměstnaný píšící alkoholik žmoulající šťastně složenku na 1058 korun v…