Ivan Havel pro mě vždy znamenal synonymum slova zkoumat. V tom nejlepším smyslu. Setkal jsem se s ním mnohokrát, především v posledních dvaceti letech, ale s výjimkou jediné chvíle jsem s ním nikdy nemluvil. Bavilo mě ho sledovat. Působil jako muž, který se cítí ve společnosti trochu nesvůj. Rozhovorům se ale nevyhýbal. Když ho někdo oslovil, naslouchal, celé jeho tělo vyzařovalo pozornost. Málokdy jsem stál dost blízko, abych věděl, o čem je řeč. Byl jsem ale přesvědčen, že ho situace vždy zaujala natolik, aby ji po svém zkoumal.
K tomuto přesvědčení mě zřejmě přivedla jeho kniha Arsemid. Její první verzi napsal v roce 1957, když mu bylo devatenáct let. Knižně vyšla až po čtyřiceti letech. Existují čtyři verze knihy, z toho tři vyšly knižně a Ivan Havel si s každým dalším vydáním pohrál a doplnil ho o další kapitoly. Naposledy v roce 2017, tedy šedesát let poté, co nechal obživnout svého Arsemida, bytost bez vlastností, limitovanou jen jménem. Arsemid ho provázel po velkou část jeho života.
„Arsemid sedí pohodlně v křesle a studuje Arsemida za oknem. Studuje dokonce Arsemidy dva… Jaké je to být dvěma Arsemidy najednou? Oba naprosto identičtí, skrz naskrz stejní (až na to, že jeden je v křesle a druhý za oknem, ale to přece není podstatné). Oba zrovna hloubají, jaké je to být dvěma Arsemidy najednou. Jaké je to být dvojosobou? Co ví jeden, vědí oba, co cítí jeden, cítí oba, co zažil jeden, zažili oba. Až na to křeslo a okno, ale to přece není podstatné,“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
