Obscénní jsou politické debaty, ne sex

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Váš nový film Smolný pich aneb Pitomý porno získal hlavní cenu, Zlatého medvěda, na festivalu v Berlíně, který se konal kvůli pandemii on-line. A stejně tak covid ovlivnil i natáčení snímku. Je to na něm znát?

Rozhodli jsme se, že z pandemie uděláme součást filmu, a promítlo se to i do stylu. Je to ostatně film o současnosti a tohle také teď žijeme, tak to tam nechme jako dokument doby. Udělal jsem kvůli tomu i pár změn ve scénáři, první část filmu se natáčela v ulicích Bukurešti ve stylu cinema verité, hrálo tam to, co bylo na ulici. Herci nosili masky, což dělalo hádky a obscénnosti ještě absurdnější. Natáčelo se také rychleji, než jsme plánovali – chtěl jsem tak snížit možná rizika.

Film začíná dlouhou scénou domácího porna, které si pro sebe a svého manžela natočí středoškolská učitelka, a pak čelí předsudkům a zášti, když video unikne na internet. Takový explicitní úvod se na festivalech, kde soutěží umělecké filmy, často nevidí. Snímek přitom pojednává o vzpírání se dogmatům v myšlení – je tedy tenhle úvod i vtipným útokem na to, jak má vypadat „správný“ artový film?

Možná, částečně. Ta scéna je hlavně nutná, protože kolem ní se pak celý film točí. Zve diváka, aby srovnával obscénnost malého domácího pornovidea jednoho manželského páru s obscénnostmi, které se dějí ve společnosti. Navíc pod artový film se toho vejde hodně.

Co je v současné rumunské společnosti nejvíc obscénní?

Obscénní jsou „debaty“, které vedou v televizi politici. Obscénní je nedostatek solidarity, třídní rozdělení a fašistické postoje, které se společností šíří. Obscénní je, jak nakládáme se slabšími jako s méněcennými. A v posledních letech se to zhoršilo.

Proč?

Jednak komunismus a diktatura se svou tajnou policií zničily jakýkoli pocit komunity. I když nevěřím v ideální společnost, po revoluci byla šance vytvořit aspoň společnost lepší a citlivější. Rumunsko ale zachvátil vyhrocený neoliberalismus. Jsme obrovsky individualistická společnost, bují tu korupce, hlavní jsou peníze. Kdo jich má víc, tomu všechno projde.

Je současná situace hlavně dědictvím komunismu?

Některé aspekty jsou dědictvím komunismu, ale je to už třicet let a nemůžeme donekonečna všechno svádět na komunismus. Naopak, viním z řečeného právě kapitalismus bez jakékoli sociální obrany, který jsme tak ochotně přijali. A přitom to ani není pořádný kapitalismus. Je falešný, protože plno lidí dělá obchody jen se státem, takže to nejsou žádní podnikatelé.

Postkomunistické země mají v tomhle hodně společného, ale zároveň každá vypadá jinak. Věříte, že historie vytváří kolektivní „národní“ mentalitu?

Rozhodně, respektive historie je neustále využívána k vytváření národní identity. Nejsme jen komunita na konkrétním teritoriu a s konkrétním jazykem, ale i se sdílenou historií. Proto dějiny tak využívají a zneužívají všechny režimy. Temné kapitoly své historie přitom většina společností vytlačuje na okraj, zakazuje o nich mluvit. V Turecku se nesmí mluvit o arménské genocidě, v Číně o Tibetu, v Česku o vyhnání Němců. Ale je nutné o historii mluvit a opustit rétoriku obětí – protože rozhodně nejsme vždycky jen oběťmi.

Když dějiny vyhřeznou na povrch

Ve vašem filmu Aferim! je temně vtipná scéna, kdy kněz vykřikuje zaručené národní charakteristiky: Židé podvádějí, Angličané moc přemýšlejí, Maďaři příliš jedí – a Rumuni jen milují a trpí jako dobří křesťané…

V Rumunsku je zakořeněná představa, že etničtí Rumuni jsou dobří a ničí nás cizinci. Rádi viníme někoho jiného ze svých problémů. Byli to Židé, kvůli nimž jsme měli holokaust a masové vraždy. V devadesátých letech jsme zase nenáviděli Maďary, kteří chtěli Transylvánii – ta přitom k Rumunsku patřila až po roce 1918, dřív byla součástí Rakouska-Uherska. Kapitola sama o sobě je nenávist k Romům. Panuje přesvědčení, že kdyby tu tihle lidé z okraje nebyli, byla by na tom země lépe. Samozřejmě nebyla. Tenhle příběh má ale i optimistickou stránku…

… a jakou?

Naštěstí se Rumunsko v devadesátých letech nestalo Jugoslávií. Polský novinář Adam Michnik poznamenal, že prezident Ion Iliescu tehdy sice udělal plno věcí špatně, ale aspoň to nebyl Slobodan Milošević. To je perspektiva, které rozumím, protože jsme byli blízko občanské válce, když v roce 1990 propukly na Národní den Maďarska násilné střety mezi Rumuny a Maďary. Jsme v části Evropy, kde země vznikly na základě nacionalismu. Představa národa nám umožnila vymanit se z nadvlády impérií. Možná i proto je tak složité dnes lidem vysvětlit, jak nebezpečný nacionalismus je. A odtud se bere i odmítání Evropské unie. Je pro ně těžké přijmout, že neexistuje národ, ale jsou součástí většího celku.

Právě nacionalismus je jedno z velkých témat vašich filmů, zvlášť to, jak se překlopil do fašismu. Zatímco vaše kolegy zajímá komunismus, vás právě fašistická totalita. Proč?

Patřím k většinové společnosti – nejsem Žid, nejsem Rom – a ke generaci, která vyrostla v naprostém popírání jakéhokoli problému spojeného s tím, jak se v minulosti rumunská vláda chovala k menšinám. Jako teenager jsem v devadesátých letech objevil televizní pořady, které tohle téma najednou otevíraly z úplně jiné perspektivy. Začala mě zajímat historie, přesněji její temné kapitoly a spojnice mezi málo diskutovanou nebo zapomenutou minulostí a dneškem. A to, jak potlačované dějiny mohou vyhřeznout na povrch.

Jak si vůbec pamatujete Ceauşescův režim?

Do sedmi let jsem žil na venkově a tam žádný režim vlastně nebyl – byla tam příroda, rodiče, prarodiče, pole. V novinách a televizi člověk viděl Ceauşesca, jinak ne. Diktatura byla patrná jen ve městech, kde působila policie a lidé se báli. Na venkově lidé o Ceauşescovi žertovali, žili své životy. Možná roli sehrálo i to, že jsem byl ve vsi, kde nebyl kolchoz a lidé si mohli nechat půdu, takže byli trochu ekonomicky nezávislí.

Když přišla revoluce, bylo vám dvanáct…

Byl to ideální moment, vkročil jsem právě do puberty. A byl to jeden z nejradostnějších zážitků mého života. Byla tu naděje, že všechno je možné. Kousek po kousku se samozřejmě tahle naděje vytrácí, ale není nikdy ztracená úplně. Dnešní mladí často říkají, že za Ceauşesca to také bylo vlastně fajn. Nebylo. A stejně tak je perverzní, když někdo dneska mluví o „diktatuře“ v souvislosti s rouškami a dodržováním pravidel. Preferuji tuhle společnost se všemi jejími problémy před diktaturou, byť měla svoje kvality. Vždycky se ptám, co by se ze mě v komunistické společnosti stalo: byl bych udavač? Rád bych řekl, že ne, ale nevím. A jsem rád, že na to nemusím mít odpověď.

Vzdělávání pouze na papíře

Jednou z hlavních postav v první části Smolného pichu je Bukurešť, jíž hrdinka prochází. Z města se dá přitom vždy vyčíst, jaký režim v zemi panuje. Jak se Bukurešť proměnila pro vás?

Bukurešť pro mě byla vždycky trauma. Nenáviděl jsem ji, když mě rodiče přivezli do školy z venkova, kde jsem žil do svých sedmi – jak jsem říkal – a pak jsem tam až do sedmnácti trávil každé prázdniny. Bukurešť byla už před Ceauşescem ošklivé město a Ceauşescu ho udělal ještě ošklivější. Člověk by čekal, že se po revoluci situace zlepší, ale nezlepšila. Mix korupce a neoliberalismu udělal z Bukurešti horší město, než bylo za diktatury. Obrovský problém je i znečištění ovzduší. Kolem Bukurešti se na ilegálních skládkách pálí odpad svezený z celé Evropy. Smutnější však je, že jsme to z ní udělali my. Za Ceauşesca za všechno mohl diktátor, my byli bezmocní, ale teď je to na nás. Tohle je budoucnost, kterou jsme evidentně jako kolektiv chtěli.

To skoro svádí k otázce, jestli je v Rumunsku vůbec něco dobře.

Je tu pořád možnost věci změnit, pokud opravdu budeme chtít. Nejsem odborník, ale věřím, že investice do vzdělání a dostupnost kvalitního vzdělání co největšímu počtu lidí by věci změnily k lepšímu. Stejně tak zavedení solidárních mechanismů. Máme na to koneckonců doklady. Po druhé světové válce se Západ zlepšil díky investicím do vzdělání a do sociálního státu, do podpory, která měla vytvořit podmínky, kdy lidé nebudou mít tendenci propadat fašismu.

Zmíněná učitelka ve filmu čelí brutálním slovním útokům. Vypovídá to i o tom, že rumunská společnost je obecně sexistická?

Jednoduchá odpověď je „ano“. Složitější odpověď je, že se uvnitř společnosti něco zlepšuje. Část médií přiznává, že máme problém. Ale změna jde pomalu. Stačí se podívat na statistiky a výzkumy. Když se lidí zeptáte, jaká je role ženy či muže, dostanete většinou nálož sexistických odpovědí. A to dokonce od vzdělaných lidí. Jeden slavný chirurg, který je teď poslancem, tvrdí veřejně, že ženy nemohou být dobrými chirurgy. Jsem rád, že v současnosti točí v Rumunsku čím dál víc režisérek. Přijde mi, že jejich filmy jsou rozmanitější a esteticky nebo tematicky zajímavější než snímky rumunských režisérů – včetně těch takzvaných mistrů rumunské nové vlny, jejichž filmy mohou být skvěle dramaturgicky vystavěné a dobře natočené, ale jsou si nakonec podobné.

Zvenčí však vypadá příběh rumunské kinematografie po roce 2000 jako jeden velký úspěch dlážděný festivalovými vavříny. Jak si tedy stojí rumunská kinematografie?

Na jedné straně je to příběh úspěchu, ale ten úspěch je v neustálém ohrožení. Hlavně kvůli nedostatku financí a nezájmu státu. A nakonec i kvůli nedostatku solidarity mezi filmaři samotnými. Tady můžu jen spekulovat o motivech. Jedna věc jsou rozdílné názory na to, jak by měl film vypadat, jak by měl být financovaný. Druhá věc je, že rumunský film je plný závisti a soupeřivosti, protože se bojuje o malý balík peněz. Ačkoli jsme mezinárodně úspěšní, nedokážeme se spojit ve prospěch zájmu celého průmyslu a bojovat za společnou věc.

Součástí toho příběhu úspěchu je také jeden paradox: rumunské filmy dostávají ceny v zahraničí, ale doma se na ně až na výjimky chodí minimálně.

Pokud se na rumunské filmy nechodí, není to jen vina filmů samotných, ale i vina systému sítě kin a vzdělávání publika. Věřím, že film je umění, i když je to umění populární, a věřím, že pro něj musí být diváci vzděláváni. Jenže vzdělávání je v Rumunsku rok od roku horší. Vím, o čem mluvím, mám dvě školou povinné děti.

V čem je rok od roku horší?

Za Ceauşesca mohli dobří učitelé učit na venkovských školách, kam je režim poslal. I na venkově tak byly dobré školy. Teď jsou jen ve městech a v některých venkovských oblastech v podstatě neexistuje vzdělávání. Víc než polovina populace nechodí do „normální“ školy. Vzdělání stejně jako kultura nikoho z vedení státu nezajímá. A tenhle dlouhodobý nezájem je už vidět: víc a víc lidí neumí ani číst a psát. Kapitola sama o sobě je diskriminace romských dětí – systém je po nějaké době vypudí a pak se většinová společnost diví, že nejsou vzdělaní a nechodili do školy. Jsem přesvědčený, že vzdělávací systém je jednou z nejhorších věcí v Rumunsku: je třídně rozdělený, mimo velká města existuje pouze na papíře. Jak v takovém systému může někdo čekat, že vyroste dost velký segment populace, který by měl zájem o artový film, divadlo nebo operu?

Teď zníte dost naštvaně. A také podle vašich filmů jste čím dál víc frustrovaný.

To ani ne. Mám optimistickou a pesimistickou část osobnosti. Optimistická mi říká, že je možné společnost změnit. Filmový vědec Gilberto Perez napsal, že film nemůže změnit společnost, ale může nám ukázat hodnoty, za něž bychom měli bojovat, aby se společnost změnila. Takže možná by Smolný pich mohl ukázat, které hodnoty bychom si měli zachovat, které bychom měli dál rozvíjet, a které bychom měli zpochybňovat nebo se jich zcela zbavit. Moje pesimistická část mi naopak říká, že všechno je marnost a společnost se nezmění, tak proč se vůbec snažit.

Vašimi filmy prochází spíš to druhé: zpráva, že hloupost, omezenost a agrese jako destruktivní síly vládnou společnosti – a že s nimi nejde bojovat intelektem, argumenty ani vědou. Že se společnost nemůže změnit, protože lidé se nemění. Z historie se nepoučíme, žijeme v začarovaném kruhu a čekání na dalšího diktátora…

Dobře, možná jsou moje filmy o něco temnější, než vidím svět ve skutečnosti. Ale pesimismus je pro mě součástí humanismu. Vytváří potřebnou energii. Vážně se snažím být optimista. Na druhé straně vím, že lidé jsou omezení. Všechna kultura světa, všechno umění a poezie nezachránily Německo před nástupem fašismu. Co můžeme dělat? Já řešení nemám. Grantové přihlášky a záměry angažovaných filmařů jsou plné optimismu, že umění něco zmůže. Možná ano, ale záleží na kontextu. Kdyby teď vypukla válka, je umění úplně jedno; nakonec nemůžeme dělat vůbec nic. Film nabízí aspoň prostor pro přemýšlení – když žijeme v míru.

Třeba o tom, co ve Smolném pichu také zazní? Že na Štědrý den roku 1943 dostalo nacistické Einsatzkommando IIb nasazené v Rusku rozkaz postřílet tři tisíce Židů a Romů a rozkaz byl vykonán dvakrát tak rychle, aby mohli vojáci jít na půlnoční. Mnozí takové momenty považují za znak totálního úpadku křesťanské civilizace.

Nejsem proti věřícím. Problém je, když lidé vzhlížejí k náboženství jako k řešení a přehlížejí hrůzy, jež se staly v minulosti v rámci křesťanské civilizace: první světová válka je produkt křesťanské civilizace, druhá také, stejně tak kolonialismus a holokaust… Netvrdím, že je křesťanství samo o sobě problém, chci jen svými filmy dosáhnout toho, aby lidé přemýšleli, než řeknou, že by všechno bylo v pořádku, kdybychom všichni byli křesťané, a problémy způsobují jen muslimové.

O čem ještě by měli uvažovat diváci Smolného pichu?

Můj film vlastně nemá žádné poselství. Respektive jeho jediným poselstvím je provokovat myšlení. Budu rád, když budou lidé po jeho zhlédnutí přemýšlet vlastně o čemkoli.