Tělo na tělo

Probouzím se v půl druhé odpoledne. Peřiny vedle mě se začínají též hýbat a mžourám na probírajícího se manžela. Toto rozhodně není naše typické probuzení. Ranní vstávání mi nikdy moc nešlo, ale děti naučí rodiče lecčemu. Teď se ale kluci nacházejí v bezpečné vzdálenosti více než 100 km u prarodičů.

Tango maraton. Nejedná se o vytrvalostní závod, ale o možnost tančit celý víkend ve dne i v noci s lidmi, kteří se na ten či onen parket sjedou z celého světa. Letos by se konal již devátý ročník, ale nekoná se. Účastním se tak aspoň v myšlenkách.

Házím do tašky taneční boty a již ujíždíme Blankou na Břevnov k sálu Na Marjánce. Na místě je brunch a tango DJové se střídají bez přestávky. Než vyjedeme z tunelu, mějte prosím na paměti, že toto tango je zcela jiné než to z tanečních, a ačkoli jsou písně tanga táhlé, teskné a nešťastné, činí vás nebývale šťastnými. Proč? Prožívání smutku skrze hudbu a tanec je zkrátka radost. Parkujeme, a když vstupujeme, přejeme si s ostatními dobré ráno. Parket se zaplňuje. Z kukel čepic a kabátů se klubou tangueros, mezi nimi i já. Podpatky běžně nenosím, nyní jsem ale o osm centimetrů vyšší a v přiléhavých šatech ženštější. Nemaluji se, ale na toaletách mě zláká jedna z erárních rtěnek. Usedám na židli co nejblíže parketu a jen čučím na tu krásu tance a pestrost lidského druhu. Někdy se tanečníci znají, jindy vůbec. Není zvykem spolu moc mluvit. To mi vyhovuje. Je úlevné si s někým rozumět, a přitom nepromluvit slovo a komunikovat mnohem pravdomluvnějším prostředkem – tělem.

Tango je tanec v objetí, nejlépe v těsném. Argentinské tango vzniklo v ulicích Buenos Aires, kroky v něm nejsou strukturovány, natož předepsány, improvizuje se. Není to složité, pokud si dovolíte na chvíli v objetí splynout s druhým. Tango je vlastně pouliční chůze proměněná v tanec a dialog v páru. Něčí tango je tak docela nenápadné přešlapování na malém kousku parketu, u jiného páru nohy létají do vzduchu a smyslně se proplétají.

Po chvilce zpozoruji milý jiskrný pohled postaršího zakulaceného Itala. Italů je tu vždy mnoho a jsou dobře poznat, neudrží jazyk za zuby. V tangu se vyzývá pomocí cabecea, pohledem z očí do očí, který druhá strana buď opětuje, či nikoli. Ten drobný kulatý chlapík vypadá sympaticky, ale tanečníka na první pohled nepřipomíná. Jenže to je ten omyl. Tanec není o figuře či gymnastickém rozsahu končetin, ale o propojení se s hudbou, tělem a s partnerem. A to ovládá tento Říman výborně. Takže mám pocit, že tančím jako bohyně a na tváři mi září úsměv, a pokud bych měla nyní na jazyku najít nějaká slova, vyslovím dolce vita!

Každý pár spolu tančí zpravidla čtyři skladby a během cortiny – mezihry, se páry mění. A já hledám pohodlné objetí nyní s o něco vyšším, šlachovitým mladým Londýňanem. Po chvíli se setkávám s pohledem důvěrně známým, na parket mě vyzývá můj muž. Propadám se do víru tance, občasnou bolest svalů a únavu hravě přebijí náboje emocí.

Asi nejtěžší je shodnout se s manželem na odchodu. Když je unavený on, já jsem naprosto svěží z tance se sousedem z Německa. Je něco kolem třetí ráno, většina tančících se podezřele přesouvá z parketu do zákoutí s občerstvením. Hurá, zůstáváme! Z kuchyně právě přinesli horké štrúdly. Po čase na mě přece jen padá únava, jenže manžel už několikátý tanec krouží po parketu s úžasnou tanečnicí z Turecka. Lidí na parketu neubývá, pomalu svítá. Musím si sednout, najdu si místo na balkoně v prvním patře a hledím dolů na zcela zaplněný parket. Tento pohled mi téměř vždy evokuje pocit, že jsme všichni na neodvratně se potápějící lodi a jako nejvíce smysluplné a lidské je právě se obejmout a tančit, zpívat a hrát… A napřesrok, doufám, zas tělo na tělo.

Učitelka první třídy ZŠ a tanečnice tanga.