Ji, nebo jí?

Nedávno jsme tady v jazykovém koutku psali, že vyjmenovaná slova vznikla proto, že se postupně setřel rozdíl ve výslovnosti mezi hláskami „i“ a „y“. Musela tedy nastoupit nějaká pravidla, jež by určila, kdy po obojetných souhláskách psát „i“ a kdy „y“. V češtině jsou ale také případy, kdy nás výslovnost přímo zmate – něco vyslovíme dlouze, ale píše se to krátce a naopak. To často platí o zájmenech.

Pojďme se nyní podrobněji podívat na osobní zájmeno „ona“. „Špatně jsem ji odhadl.“ „Měl jsem jí víc věřit.“ „Bez ní to nebude ono.“ Délka samohlásky i/í se liší. Přitom u prvního příkladu lidé mnohdy – podotýkáme, že chybně – vysloví tuto samohlásku dlouze: „Špatně jsem jí odhadl.“ A také pak tuto nesprávnou verzi používají ve svém písemném projevu. Týká se to čtvrtého pádu, což je jediný pád, kdy se píší pouze krátké tvary: „ji“, po předložkách „ni“: „Postrádali jsme ji.“ „Dělali jsme si o ni starost.“ „Možná jsme ji trochu podcenili.“

Pokud už tedy máme zafixovanou nesprávnou výslovnost „jí/ní“, jak se vyhnout tomu, abychom to také špatně napsali? Možnosti jsou dvě. Prostě si zapamatujeme, že ve čtvrtém pádě (koho, co?) se vždy píše krátká samohláska a ve všech ostatních dlouhá. Nebo si místo zájmena „ji/jí“ dosadíme ukazovací zájmena „té“, „tou“ a „tu“. Když se do věty hodí „tu“, napíšeme „ji“, ve zbývajících dvou případech pak „jí“.

Pokud máte pocit, že jde o detail, drobnou finesu naší mateřštiny, pak se mýlíte. Někdy totiž může při záměně „ji“ a „jí“ dojít i ke…