Robot v zádech

Poslední únorový pátek jsem k počítači zasedala plná rozporuplných pocitů. Hladová po kulturních zážitcích jsem se – spolu s neuvěřitelnými devíti stovkami dalších diváků – připojila ke streamování on-line premiéry ve Švandově divadle, které právě uvádělo první divadelní hru napsanou umělou inteligencí. Upoutávka na inscenaci AI: Když robot píše hru vzbuzovala velké očekávání. Lákala na text vygenerovaný digitálním mozkem, který do hlavní role obsadil sám sebe coby Robota, jenž „po smrti svého mistra zůstal vydán napospas nejrůznějším vzorkům z lidské společnosti“.

Mezi zmíněnými rozporuplnými pocity figurovaly především pochyby, ale i nepokrytá zvědavost. Téma kreativních schopností umělé inteligence na mě totiž v poslední době útočilo ze všech stran. V Salonu, kulturní příloze deníku Právo, nedávno vyšly rovnou dvě robotem psané povídky, a i když se nad nimi náročný čtenář musel pousmát, to základní splňovaly: hlavní postavy exponované v logicky vystavěném příběhu, text měl strukturu, nechybělo napětí. Určitou necitlivost v jednání hrdinů nebo vykloubenost dialogů z normy bylo možné vnímat jako existenciální odcizenost postav, nedostatky replik či děje by uměl napravit i průměrný editor.

Samolibě se nazývajíc náročnou čtenářkou, která v textu potřebuje vidět autora, poetiku i důvod, proč s ním trávit cenné hodiny, jsem tedy spíše skepticky, ale zároveň s napětím čekala na první minuty inscenace – a po ní ještě dlouho lapala po dechu.

Nedostatky obsahoval…