Česká cesta do ztracena

Jsme ve válce. Mobilizováni jsou ambulantní lékaři a možná i medici či někteří středoškoláci – půjdou do nemocnic, z nichž mnohé vyhlašují stav hromadného ohrožení osob, což znamená, že již nejsou schopny garantovat lékařskou péči v plném rozsahu podle zákona. Je to oficiální přiznání toho, co se v českých nemocnicích děje už dlouho: jsou přetížené a musí se uchylovat k metodám válečné medicíny založené na třídění pacientů. Kvalita péče proto zákonitě klesá a umírá i mnoho těch, kteří by za méně dramatického průběhu epidemie mohli žít. Čekali bychom tedy, že vláda konečně začne především chránit životy občanů. Bohužel se to děje jen napůl. Lockdown, ve kterém již týden žijeme, stále neodpovídá vážnosti situace.

Český průmysl je malou součástkou globálního výrobního stroje, který teď, na rozdíl od loňského jara, jede naplno. Vystoupit z něj by ekonomiku hodně bolelo. Po uzavření škol a omezení cestování je ale zaměstnání teď už zřejmě hlavním zdrojem nákazy a za brzdu potřebujeme zatáhnout okamžitě. Vláda proto měla začátkem března aspoň na dva týdny zavřít všechny podniky, které zavřít lze. Koupili bychom si tím mimo jiné čas na přípravu kvalitnějšího testování.

Současný rozbíhající se systém testů v podnicích je lepší než nic, dobrý však není: netýká se malých firem a zatím ani úřadů. Jeho start naráží na nedostatek testů, což je daň za to, že vláda jako vždy řeší problémy až v okamžiku, kdy je situace už neúnosná. A jsou v něm i další díry, jimiž bude nákaza dál…