Kdy rozsvítit a kdy zhasnout

Voják se prodírá zástupy v úzkém koridoru zákopů. Stále rychleji odstrkuje těla v hektické snaze dostat se k veliteli, který o několik stovek metrů dál vydává rozkaz k sebevražednému útoku. Škrabe se nahoru a sprintuje napříč první útočnou vlnou, zajíždí zpátky do zákopu a přes odpor několika důstojníků se ocitá ve štábu. Kamera ho přitom ani na vteřinu neopustí. Dýchá mu na zátylek, sleduje ho z výšky, padá s ním k zemi. Celá akce trvá asi sedm minut – a výhradně z podobně dlouhých záběrů je poskládané válečné drama 1917. Jeden z favoritů uplynulé sezony cen měl na ploše dvou hodin působit dojmem, že je natočený v reálném čase a že v jediném záběru zprostředkovává zkušenost řadových britských vojáků vyslaných v první světové válce na nebezpečnou misi.

O kouzlení s kamerou se v souvislosti s 1917 režiséra Sama Mendese mluvilo podstatně více než o válečném konfliktu. Což vypovídá něco o tom, jak málo se vlastně Mendesovi povedlo brutalitu konfliktu zachytit. Byl to tak nikoli on, ale sedmdesátiletý britský kameraman Roger Deakins, kdo si z nedávného udílení odnesl Oscara – prvního získal před dvěma lety za sci-fi Blade Runner 2049. V nadšení nad jeho kamerou ale zaniklo, že u 1917 měla kromě ponorného zážitku ještě jednu roli. Udělat sto let starý konflikt atraktivní pro mladé publikum. Bez většího povšimnutí hlídačů čistoty „opravdového filmu“ tak prošel fakt, že Oscara za kameru letos dostala v podstatě videohra. Příznačně v podání kameramana,…