V síti: Lepší křičet teď než vůbec

Je jednou z hlavních postav dokumentu, o kterém se mluví už měsíce, i když premiéra jej teprve čeká. Snímek V síti odkrývá, jak snadno se může český teenager stát obětí sexuálního predátora. Stačilo v ateliérech vystavět holčičí pokojíky, založit účty tří dospělých dívek, vydávajících se za dvanáctileté – a čekat. To, co následovalo, nazval jeden z tvůrců jízdou do pekla. „Bylo to, jako když se rozkopnou dveře a vyvalí se neskutečné množství hnusu,“ říká jedna z „hereček“, studentka Anežka Pithartová.

Dokument V síti  má už nyní značný ohlas. Lépe řečeno vyvolává obrovské zděšení. A taky zájem o všechny, kdo se na něm podíleli. Neobrátil se váš osobní život vzhůru nohama?

Musím říct, že s tímhle zrovna teď bojuju. Řeším, jak se k tomu celému postavit, protože se trochu bojím toho, jak dlouho bude trvat, kdy budu převážně „tou, která hraje V síti“. Samozřejmě si vážím toho, že jsem byla do projektu přizvaná, a taky toho, jak jsme to všichni zvládli. Na druhou stranu se mě na to několikrát denně někdo ptá. A to ještě film ani neběží v kinech. K tomu se rozjíždí kampaň, se kterou budeme další měsíce objíždět školy a mluvit s dětmi. Zákonitě se mi další měsíce budou vracet vzpomínky.

S tím jste nepočítala, když jste do projektu šla?

Popsala bych to tak, že jsem to zatím ještě celé nesjednotila s mojí osobností. Musím ale říct, že ten film svojí tíhou vlastně způsobil to, že víc poznávám, kdo jsem. A v důsledku toho se i vracím ke starším věcem, prožitkům, byť maličkostem.

O co jde?

Třeba se ráda vracím domů. A taky do přírody. Pomáhá mi i focení, fotka je nyní pro mě hodně osvobozující. Nejen proto, že jsem se letos dostala na FAMU. Dalo by se říct, že oceňuji situace, lidi a místa, kde zažívám klid a nikdo a nic na mě neútočí a můžu tam být sama sebou. Zároveň jsou to často místa a věci, které jsou spojeny s mým dětstvím a představují pro mne útočiště.

Režisér Vít Klusák popsal natáčení jako jízdu do pekla. I z vašich slov se zdá, že vás to nějakým způsobem nepěkně semlelo.

Já bych takhle silná slova nepoužila. Pro mě to bylo těžké hlavně z toho důvodu, že jsem – na rozdíl od lidí ve štábu nebo kolegyň, které se mnou v dokumentu hrály – neměla moc tušení, že se tohle na sítích děje. To, že se to děje tak zvrhlými způsoby a v takové intenzitě, tušil, myslím, málokdo z nás. Bylo to, jako když se rozkopnou dveře a vyvalí se neskutečné množství hnusu. A tenhle hnus musíte nějak zpracovat.

A co se z těch rozkopnutých dveří vyvalilo?

Nevyžádané intimnosti, nehorázně nestydaté nabídky, manipulace a vydírání a zároveň stále více se ukazující ubohost mužů – predátorů, kteří nás kontaktovali.

Opravdu jste neměla tušení o tom, že dětem hrozí na netu sexuální útoky nebo kyberšikana?

No něco jsem tušila, ale nedovedla jsem si pod tím představit nic konkrétního. Říkala jsem si, že vždycky tady byli nějací úchylové. Z neznámých koutů internetu jsem měla vždycky strach, stejně jako z cizích lidí, které bych tam mohla potkat. Ten strach mě nejspíš od toho všeho dosud chránil.

Co by si měly mladé dívky – nebo chlapci – z filmu odnést?

Měli jsme zkušební projekci dětské verze filmu a zažila jsem, že děti zbystří. Hodně se ptají, zajímá je to. Podle mého právě bystrost je to, co je může ochránit. A taky je nutné mluvit s rodiči. Nepředstavuju si, že všichni rodiče, kteří propadli po filmu panice, půjdou najednou za svými dětmi, budou se jich ptát, co vlastně na těch sítích dělají, budou držet přednášky o tom, jak je to nebezpečné, a ty děti se budou tvářit strašně otráveně a říkat: Ježíšmarjá, přece nejsem úplně debilní. Nicméně už jen to, že se rodiče budou zajímat, třeba o to, jaké sociální sítě jejich děti používají, je důležité. Věci se dají do pohybu a z toho mám radost.