Ty toho naděláš

Představte si, že vám jsou čtyři roky. Právě jste dorazili do Prahy, kde sice žije babička a dědeček, ale jinak místní prostředí moc neznáte. Nejste zvyklí, že na vás všichni mluví česky. Než se rozkoukáte, jedete po pádu houkající sanitkou. Neznáte výrazy jako rentgen, ultrazvuk, injekce, dýchej zhluboka. Máte bolesti, bojíte se, rodiče se hystericky baví s doktory, hadičky, jehly, usínáte. A teď dobrá zpráva: Česká zdravotní péče je špičková. Špatná zpráva: Pokud vašim rodičům nebude schválena neobvyklá výjimka, probouzíte se na JIP – sami. Ač jsem za onu výjimku neuvěřitelně vděčná, momenty, než nám byla udělena, budou patřit v mém životě k těm nejhorším. A během následujících dní strávených na JIP, kde na vedlejších postelích i přes tu nejvřelejší snahu sester pláčou celou noc děti a volají maminku, jsem si neustále kladla otázku, jak je možné, že čeští rodiče tohle akceptují?

Zda psychická pohoda pacienta přispívá k uzdravení, snad ani není otázka z tohoto století. A takzvaná péče zaměřená na celou rodinu, „family-centered care“, není ve vyspělém zdravotnictví, kam to české bezesporu patří, nový pojem. Rodič rozhodně nepřebírá roli odborníků, ale může dítě pomoci uklidnit, mírnit trauma, dát napít, držet za ruku. Také případy, kdy má dítě speciální potřeby nebo vyžaduje péči, kterou je rodič zvyklý zvládat, by snad měly být úplně bez debat; přesto znám situaci, kdy zraněný postižený pětiletý chlapeček, který nemluví, musel trávit noc sám, zatímco maminka plakala u…