Můj den ve velkoměstě

Z hotelu vyrážíme v 8.30 rovnou na tramvaj k pražskému Klementinu. Většina třídy je unavená po včerejším, vlastně už dnešním, flámu. Připadá mi, jako by všichni, včetně učitelů, brali nadcházející prohlídku jako povinnou formalitu, která sice nemůže na exkurzi do Prahy chybět, ale s radostí by ji oželeli. Cestou skoro nikdo nemluví. Zkrátka na to nemáme energii. Hledíme buď do mobilů, nebo s prázdným pohledem před sebe, na své spolucestující. To, co nás všechny jakž takž probere, je až kavárna u zastávky.

Občerstveni a povzbuzeni kofeinem vstupujeme dovnitř komplexu. Překrásné výzdoby knihovny ani barvitého výkladu mladého průvodce si skoro nevšímáme. Jediné, co řešíme, je včerejší noc. Kdo koho potkal, kolik kdo naspal, a hlavně s kým se vyspal. V které hospodě mají nejlepší pivo, kolik stojí v Praze jeden panák a tak podobně.

Po Klementinu nás čeká návštěva Karlova mostu. Je strašná zima. Já mám na sobě jenom tenkou mikinu, zbytek oblečení zůstal v hotelu. Pomalu se začínám klepat. Když kráčíme po slavné památce, obklopeni lidmi, kteří mluví snad všemi jazyky kromě češtiny, napadá mě, jak dokážou být takové exkurze kontraproduktivní. Místo abych si k našemu národnímu dědictví budoval pozitivní vztah, tak kvůli tomu, že jsem unavený, promrzlý a že mě bolí nohy, začínám Karlův most pomalu nenávidět. Cestou potkáváme kreslíře, který zkušenými tahy tvoří karikaturu asijského páru před sebou. Kousek dál zase vidíme dva studenty, kteří s neuvěřitelnou rychlostí rytmicky mlátí do převrácených kýblů před sebou. Žebrákovi hodíme pár kaček do klobouku a už necháváme slavný most za sebou.

Dále už pokračujeme na vlastní pěst. Sraz o půl druhé na hotelu. S malou skupinkou kluků se potloukáme ulicemi Prahy a občas se cestou dáváme do řeči s kolemjdoucími cizinci. Na jednom mladém páru si zkoušíme svou lámanou němčinu. Další dva Němci nás zvou na cigarety a dělí se s námi o své zážitky z města. Oba si je přidáváme na Messenger, i když víme, že jim nikdy nenapíšeme. Nikdo z nás pořádně neví, kam vlastně jdeme. Nemáme cíl, kráčíme vpřed a kroutíme hlavou na všechny strany. Ulice jsou místy k nerozeznání jedna od druhé, bez mapy v mobilu bychom byli ztraceni.

Spíše kvůli zimě než hladu míříme do místní pobočky KFC. Po malém jídle si najednou uvědomujeme, že dnes je pátek, takže se koná studentská stávka za klima. Po chvilce googlování vyrážíme tramvají na Staromák. Prodíráme se mezi protestujícími studenty. Vidíme nejrůznější transparenty od klasických „There is just one Earth“ až po peprnější „Destroy my pussy, not my planet“. Nasáváme atmosféru protestů. Diskutujeme jak se studenty, tak s lidmi, kteří se stávkou nesouhlasí a stojí se svými transparenty trochu stranou. Přestože demonstrace probíhá vcelku poklidně, cítíme, jak ze všech sálají emoce.

Na hotel přicházíme dvě minuty před půl. Ještě chvíli čekáme na opozdilce a pak jedeme rovnou metrem na nádraží. Cestou, na přestupní stanici, nám revizoři ještě zkontrolují lístky. Nádraží je narváno lidmi, přemýšlím, jestli je jenom špička, nebo to tady takhle vypadá každý den. Ne poprvé mě napadá, jak je můj rodný Prostějov oproti hlavnímu městu vlastně malý a nudný.  Ve vlaku, po krátkém občerstvení, skoro celá třída okamžitě usíná. Spíme celou cestu až do Olomouce. Tam čekáme asi dvacet minut a pak dalším vlakem hurá domů.

Autor studuje osmý ročník na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově.