Královská lekce pro Pražský hrad

Při první návštěvě Balmoralu v roce 1997, den po Dianině pohřbu, mě uvedli ke královně do přijímacího pokoje, který vypadal přesně tak, jak ho opustila královna Viktorie. Zrovna jsem si chtěl sednout do vcelku pohodlně vyhlížejícího křesla, když mě zarazil přidušený výkřik lokaje a královnino povytažené obočí. Vzápětí se mi dostalo vysvětlení, že to bývalo Viktoriino křeslo a že v něm od té doby nikdo nikdy neseděl,“ vzpomínal ve svých pamětech někdejší britský premiér Tony Blair. A není sám, většina politiků, kteří měli možnost jednat s královnou, vzpomínala na větší či menší trapné zakopnutí o historii či tradice.

Stejně tak většina z nich přiznala, že ať už byl jejich pohled na královskou rodinu jakýkoli, Alžběta II. se pro ně stala důležitým a cenným partnerem v jejich nelehké práci. Kdo si tedy myslí, že její historický význam je určen prostě tím, že má dlouhý život – už v délce vládnutí překonala i Františka Josefa I. –, plete se.

I volení zástupci lidu se mohou od královny hodně naučit. Za jejího života se svět změnil k nepoznání a v tomto případě to vůbec není fráze. Nejde jen o technologie, kulturu, životní úroveň atd. Z Velké Británie se v prvních letech jejího panování začala velmi rychle stávat Británie malá – mizely kolonie, rostl význam Spojených států, chybná ekonomická rozhodnutí vlád v padesátých letech vedla k fatálním problémům, takže Londýn prosil o přijetí do sjednocující se Evropy, kterou původně pohrdal.

V té době se také západní svět výrazně demokratizoval, lidé se cítili svobodnější (kulturně, společensky, sexuálně), což ovlivňovalo také královskou rodinu. Bylo nemožné, aby se držela stejná pravidla jako někdy v 19. století. Alžběta II. našla cestu, jak projít modernizací a zároveň udržet vznešenost úřadu. Mimo jiné bylo a je rozhodující, že se nikdy nesnažila překročit své pravomoci. Ctila pravidla (mnohdy i když jí to bylo nepříjemné), takže byla čitelná pro své spojence, veřejnost, ale v jistém ohledu i pro oponenty.

Nikdy úřad nezatáhla do politických tahanic, čímž ochránila nejen pozici královského rodu před silnějším voláním po zrušení monarchie, ale poskytla zemi vědomí stability. Ukázala sílu instituce, kde se nehraje soutěž o největšího populistu, protože její „správkyně“ ví, že jsou tu úkoly, které nás všechny přesahují.

V jistém ohledu by něco podobného měli sehrávat i prezidenti, jimž ústava neříká, že mají řídit zemi. Od toho si lidé volí vládu. Tak je tomu i v Česku. Žijeme v době, kdy se zpochybňuje tolik „jistot“, že to v lidech budí pocit ohrožení. A právě silná osobnost, která se snaží být pevným bodem v chaosu, může zemi a jejím občanům hodně pomoci. Třeba se jí také jednou dočkáme. Pokud ne, lze institut hlavy státu kdykoli zrušit. Česko by to bolelo méně než Brity rušit království.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor