Co dělat, když Kolja vítězí, zní název sbírky kritických statí Andreje Stankoviče z roku 2008. Titul je převzatý z jednoho z textů, v němž autor tne do tehdejší české filmové kritiky jako nedovzdělané „smečky, která se musí (…) vypořádat s nesourodými kusy“ a jež nehodnotí intelektem, ale „momentálním svíráním žaludku“. Těmi nesourodými kusy tehdy Stankovič, bývalý disident brojící proti údajnému úpadku kultury, myslel Mariana,Jméno kódu: Rubín nebo Co dělat? Karla Vachka. Kritika je vytěsňovala, častovala nevolí. Naproti tomu si „provinciální mentalita“ cenila „na jedenáct kandidatur Svěrákova Kolju“. Na dvanáct nominací si ho sice cenili filmaři v rámci Českého lva, ale i kritika tehdy začleněná do výroční ceny jej vyhlásila snímkem roku.
Téma Kolji a kritiky se minulý týden po více než dvou dekádách vrátilo na scénu. Dojímavý midcult Jana a Zdeňka Svěrákových o vztahu stárnoucího muže a ruského chlapce těsně před pádem komunismu, který slovy Jiřího Cieslara „sytí naše sebeklamy“, se ocitl na špici ankety kritiků o deset nejlepších porevolučních filmů. V závěsu za ním byl Kouř Tomáše Vorla a třetí Dědictví aneb Kurvahošigutntág Věry Chytilové.
U části kritiků výsledek vyvolal odpor podobný jako kdysi u Stankoviče. U jiné části filmové obce zase otázky, zda se kritici a kritičky, kteří Kolju a Dědictví ztrhali v devadesátých letech, chytli za nos a napravili historickou křivdu. Případně co to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
