Heil humor

Na Adolfa Hitlera byl vždycky spoleh. Řeč je o filmové komedii a satiře. Snadno uchopitelný nacistický vůdce je ideální historická figura, z níž je snadné dělat si legraci. Ostatně, kvůli jeho exaltovanému vystupování si z něj řada umělců – nejslavněji zřejmě Charlie Chaplin v Diktátorovi – střílela už za jeho života.

Stejně jako to bylo snadné, bylo to i ošidné. Všechny poválečné filmy, v nichž Führer hajloval na komický efekt, provázela otázka, jestli je přípustné utahovat si z muže, který má na svědomí miliony lidských životů, a kde je hranice – pokud existuje –, za níž jsou autoři nevkusní, a jejich přístup dokonce nebezpečný. Podobná otázka se vynořila i nad komediálním dramatem o dětství malého nacisty Králíček Jojo novozélandského režiséra Taiky Waititiho. Ve filmu nominovaném na šest Oscarů – a aktuálně v české distribuci – je rozverný Hitler imaginativním kamarádem fanatického člena Hitlerjugend. Jednoduchá premisa je jasný marketingový háček, který k filmu přitáhne pozornost. Ale Králíček Jojo zkouší i něco, co hitlerovské satiry zpravidla nedělají – mísit humor s empatií a hlubší zprávou o důsledcích organizované nenávisti. Pětasedmdesát let po válce a s odchodem generace, která si ji ještě pamatuje, by jen gagy s Hitlerem-šaškem v nepravděpodobných situacích byly ostatně trochu passé. V uplynulých pětasedmdesáti letech přitom měly v kinematografii dlouho své pevné – a zcela logické – místo. Co se tedy v proudu filmové historie změnilo?
…