Zázrak jménem Němcová
V roce 2020 uplynulo dvě stě let od narození ženy, kterou oslavoval Kafka, komunisté i současnost
Tématem aktuálního Respektu 4/2021 je seriál České televize zachycující život Boženy Němcové. Hlavní článek doplňují texty o dobovém ideálu romantismu a o tom, jak ovlivnil její život i zrod českého národa. Při této příležitosti jako doplnění a pozvánku ke koupi nového čísla odemykáme profil spisovatelky, který vznikl loni u příležitosti dvoustého výročí jejího narození. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:
Zní to trochu jako počátek vtipu: sejdou se Franz Kafka, Julius Fučík a Vlasta Chramostová. A v čem by tato značně nesourodá trojice mohla najít společnou řeč? Odpověď je překvapivě prostá. Všichni obdivovali Boženu Němcovou, byť každý jinak. Pro Fučíka byla spisovatelka, od jejíhož narození tento týden uplyne dvě stě let, „první socialistkou“, pro Kafku „jasnozřivě chytrá“ mistryně slova, pro Chramostovou inspirací pro zápas s totalitní mocí. Nakonec i v záznamech rakouské policie sice čteme, že tato „exaltovaná Češka“ pobuřuje lid, ale zároveň je i pro své špehy „pozoruhodnou osobností“.
Se stejnou lehkostí a neutuchajícím obdivem pak procházela různými érami českých dějin, mezi nimiž bylo jinak kontinuity pomálu, a už vůbec ne, co se týče hrdinů. „Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života,“ píše v roce 1940 spisovatel Vladislav Vančura, přičemž potřebou jeho doby – tedy okupace – byla pevná kotva v časech smrtelného ohrožení. Zároveň hned ubezpečuje, že tato „univerzálnost“ neznamená nevalné kvality jejího díla. Podle Vančury je to přesně naopak: „Pokaždé vstupuje do popředí jiná složka jejího díla a mění se seskupení všech složek ostatních. To jsou právě znaky nesmrtelnosti, to jsou znaky arcidíla.“
Dvě stě let po narození se nového „přebudování“ Němcová dočkala i v naší době. Tentokrát nikoli za pomoci ideologických šablon, které si ji nejvíc přivlastnily za minulého režimu, ale skrze příběh jejího mimořádně dramatického a překvapivě aktuálního života. První plnokrevná česká spisovatelka byla totiž nejen literárně inovativní a výjimečně krásná, ale také občansky a politicky odvážná a pevná ve svých postojích – a to v dobách, kdy jí to vynášelo odsouzení a existenční problémy.
Se silným sebeurčením
Stačí pár vět, aby bylo jasné, že máloco těší Jaroslavu Janáčkovou tolik jako mluvit o Boženě Němcové. Možná s výjimkou Karla Havlíčka, jehož druhý svazek korespondence vydané předloni má před sebou na stole. „Němcová byla veliký zjev, ona do české literatury vstoupila jako zázrak,“ říká s úsměvem. Přední česká literární historička a editorka na podzim oslaví devadesátku a přes jisté zdravotní problémy zůstává duševně svěží a v čilém kontaktu s oborem. Police i stoly v jejím malém bytě v domě s pečovatelskou službou v Horních Počernicích na okraji Prahy jsou plné knih a emeritní profesorka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se nemůže dočkat, až mezi ně přibude třetí svazek Havlíčkovy korespondence.
Právě Janáčková počátkem devadesátých let otevřela Boženě Němcové – tehdy zkamenělému symbolu, který komunisté zošklivili několika generacím nejen ideologickým zneužíváním, ale také povinnou četbou Babičky, vynucovanou na čtenářích mnohem mladších, než jakým byla určena – dveře do nové éry, když stála u vydání autorčiny korespondence. Dopisy, které si Němcová v ohromných objemech vyměňovala s manželem, dětmi, více či méně důvěrnými přáteli nebo vydavateli novin a knih, sice v minulosti vycházely. Ovšem zdaleka ne tak často jako její knihy (zejména Babička, u níž celkový počet vydání dosáhl čísla 345) a obvykle v okleštěné podobě, třeba jen zúžené na to, co psala Němcová, bez dopisů, které ona obdržela. Buď proto, že nebyly ještě všechny listy k dispozici, nebo proto, že některé z nich nepasovaly do ideologicky vytvarovaného obrazu Němcové.
Komunisté třeba vynechávali posledních několik let před smrtí Němcové, kdy už byla chronickými ekonomickými potížemi, manželskou krizí, synovou smrtí, společenskou izolací a vleklou chorobou „všechna sešlá a poněkud zpustlá“ (slovy Karla Jaromíra Erbena). Ani literární vědci je obvykle nechápali jako součást díla Němcové – nakonec v době, kdy se Němcová svěřovala dopisnímu papíru, nebylo příliš zvykem korespondenci zveřejňovat.
Až vydání výběru dopisů, který pod názvem Lamentace vyšel v polovině devadesátých let a pro který Janáčková objevila originál vůbec posledního dopisu, napsaného v listopadu 1861 v Litomyšli, přineslo obrázek o dopisní aktivitě Boženy Němcové. Plastickou a v mnoha směrech objevnou zprávu o její osobnosti pak ještě rozšířila kompletní korespondence vydaná ve čtyřech svazcích v letech 2003–2008.
„Když jsem si její korespondenci poprvé přečetla jako celek, tak jsem zůstala úplně štajf,“ říká Janáčková. „My jsme totiž moc nevěděli, co se s tím zázrakem na konci života stalo.“ A stala se horší a horší bída a těžká nemoc, ale i pokračující kritika – tentokrát od Slováků, že jim během cest na Slovensko „vykrádá“ lidové příběhy. „Sice si znova a znova rozbije palici, ale jde dál se silným vnitřním sebeurčením,“ říká Janáčková.
Tragický, ale atraktivní
Oba výbory měly mimořádný ohlas. Kompletní korespondence čítající více než dva tisíce stran byla v roce 2008 oceněna cenou Magnesia Litera za nakladatelský počin – a řadě odborníků, umělců, osvícených učitelů i běžných čtenářů vydláždila cestu zpět k Němcové. I filozof Václav Bělohradský, který jinak nemůže vystát „katolický, prorakouský, ruralistický kýč“, jakým je podle něj Babička, dodává, že osobnost Němcové je skvěle zachycena v jejích „úžasných dopisech“.
„Mně vlastně korespondence Boženy Němcové otevřela dveře do fascinujícího světa české společnosti poloviny
19. století,“ říká Robert Adam z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK, který byl členem týmu, jenž po vedením Jaroslavy Janáčkové korespondenci připravil k vydání.
Proměnu potvrzuje i série hloubkových rozhovorů, které se 137 lidmi – tedy nikoli jen těmi se zálibou ve čtení – pořídili vědci z Ústavu pro českou literaturu AV ČR v letech 2009–2016. Například sedmačtyřicetiletý archeolog tu říká, že ho sice k smrti nebavila Babička – ale poté, co si přečetl korespondenci, se k ní chystá vrátit, a dokonce se na to těší. „Je to pro mě najednou takové osobnější,“ cituje ho průzkum. Dává to smysl: přes nevyhnutelné archaismy se dopisy čtou snáze, jsou přístupnější.
Z jiných částí výzkumu nicméně vyplývá, že řada čtenářů a čtenářek se z prokletí povinné četby – byť už se jí tak dnes neříká – takto snadno nevymaní. Ostatně školy jim stále předkládají z díla Němcové hlavně Babičku a pořád tak činí ve „fatálně špatném věku“, jak říká známý literární vědec Jiří Trávníček působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Děti dostanou knížku, která je primárně určená dospělým, ke čtení mezi devátým a dvanáctým rokem, což je téměř pedagogický zločin.“
Přestože tento model na řadě škol přetrvává, rozvolnění osnov přineslo i osvícenější přístup – v pohledu na načasování, výběr textů i důrazu na jiné aspekty osobnosti Němcové. „Dnes už neexistuje jeden pohled, i když některé věci přežívají. A Božena Němcová je paradoxně mnohem víc známá, protože se věnuje pozornost nejen vybraným dílům a tématům,“ potvrzuje šéf Asociace středoškolských češtinářů Josef Soukal a dokládá to malou anketou, kterou asociace uspořádala na sociálních sítích mezi učiteli a učitelkami středních a základních škol. Vyplývá z ní, že někteří dětem Babičku vůbec nedoporučují ke čtení („ani gymnazisti ji plně nechápou, natož menší děti“). Zato rozebírají význam Němcové v české literatuře, postavení žen ve společnosti 19. století či jiná témata. Jiní začínají pohádkami, později přidají svižnější a akčnější povídku Divá Bára a z Babičky jen některé pasáže – třeba tragický, ale atraktivní Viktorčin příběh.
Novátorská autorka
Výbory dopisů a následný zájem odstartovaly i řadu uměleckých děl, která její život reflektují. „V posledních letech se umělci nechávají inspirovat spíš jejím životem než jejím dílem,“ potvrzuje Robert Adam. Lamentace ostatně ilustroval svými kolážemi spisovatel a výtvarník Jiří Kolář, který při křtu knihy děkoval Jaroslavě Janáčkové za to, že mu umožnila Boženu Němcovou pro sebe objevit. „Říkal mi, že Seifert měl svoji Němcovu, Halas měl svoji Němcovou – a on ji neměl, až teď,“ vzpomíná Janáčková.
Na posledním dopise Němcové, který objevila v archivu v Litomyšli, postavila svůj film z roku 2005 A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu německá režisérka Dagmar Knöpfel. Životu Němcové se v posledních letech věnovalo Národní divadlo (hra Jako břitva) nebo Viola. Zejména z korespondence vycházejí tvůrci minisérie Božena, kterou pro dvousté výročí narození Němcové připravila Česká televize, nebo divadelního představení Švandova divadla Lady Macbeth z Újezdu, které se věnuje postavení žen v 19. století a bude mít premiéru na konci února.
To zároveň neznamená, že by literární vědci přestali zkoumat samo dílo Boženy Němcové a objevovat v něm opět něco nového. „Ukazuje se, že Němcová byla v mnoha směrech novátorská autorka, a to způsobem psaní,“ říká Adam. Potvrzuje to třeba aktuálně probíhající výzkum Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v němž tým pod vedením Alice Jedličkové analyzuje vyprávění v literatuře 19. století.
Ve srovnání s jinými autory kupříkladu v knihách Němcové vystupují mnohem plastičtější dětské postavy. „Dětské postavy u Němcové – oproti většině jejích předchůdců – nepromlouvají jako malí dospělí, řekli bychom v žertu, mravně a moudře jako kniha, nýbrž podle svých potřeb, zájmů a vztahů: pošťuchují se, chlubí, vytahují jeden na druhého, žalují nebo vyhrožují žalováním, zapírají – podobně jako jejich tehdejší i dnešní skutečné protějšky,“ píše v e-mailu Alice Jedličková.
Ne k jejímu neprospěchu
Nikdy asi nezmizí otázky, které podněcují fantazii – kdy přesně se Němcová narodila, kdo byli její rodiče a kde má počátek její výjimečnost. „Není důležité bádat, z jakého lože vznikla ta geniální žena, je důležité zachytit její velikost,“ tvrdí nicméně Jaroslava Janáčková. Každopádně Němcová razantně předběhla svoji dobu v mnoha směrech. Velmi dbala na řádné vzdělání svých dětí, včetně dcery Theodory, což v její době nebylo zvykem, a to i za cenu zvýšených finančních nákladů, které si rodina mohla jen těžko dovolit (manžel Josef Němec chtěl děti poslat sloužit, čímž by manželům ubyly doma hladové krky a přibyl zdroj peněz).
Zlepšení postavení žen viděla právě v jejich vzdělávání a zejména v ekonomické nezávislosti. Němcová u sebe doma pořádala vzdělávací kroužky určené dívkám, půjčovala jim knihy, podporovala je u rodin. Hned ve své první uveřejněné básni nakonec dodala do debaty přesvědčivý argument, který později skutečně masovější vzdělávání dívek v Čechách podpořil – totiž že emancipace žen podpoří emancipaci národní. Jen vzdělané české ženy vychovají ty pravé syny a dcery vlasti.
Měla odvahu žít po svém, i když to vyvolávalo nepochopení, odsudky, či dokonce veřejné protesty. Tak jako se to stalo v Domažlicích před domem, kde si Němcovi pronajali byt, a to v reakci na dva její texty otištěné v Havlíčkově České včele, v nichž kriticky popisuje tamní poměry. „O ty zdejší honorace pranic se nestarám. Jsou to šosáci,“ píše bezstarostně Němcová. Víceméně kamkoli Němcová přijela, došlo k nějakému konfliktu jako s „honorací“ v Domažlicích – s představiteli církve v Nymburce i s německou školou v Liberci, kde nechtěli její děti učit v češtině. A všude jí působila značné obtíže její „démonická“ krása, která muže přitahovala a ženy znervózňovala.
Komunisté z Němcové vyrobili trpitelku opěvující lid – v polovině padesátých let minulého století o ní vyšla kniha s titulem Božena Němcová úpějící. Je však zjevné, že to byla naopak žena odvážná a mimořádně pevná v postojích. Neváhala podpořit přátele a kolegy, i když zrovna byli v nemilosti u vládnoucího režimu. Zatímco ji samu přátelé postupně opouštěli nebo se alespoň vzdálili do bezpečného odstupu, když okolo Němcových zesiloval policejní dohled, ona se naopak jako jedna z mála veřejně hlásila ke Karlu Havlíčkovi po jeho návratu z vyhnanství. „Manželé Němcovi patřili mezi ty osoby, které se po nastolení bachovského systému nevzdaly veřejně svého předchozího přesvědčení,“ říká Robert Adam. „Stejně jako Havlíček nikdy nezměnili svoje názory a nikdy se s tím netajili.“
Na okraj mainstreamu
A nešlo jen o politiku, její mimořádně moderní smýšlení dokládá i důraz na sociální rozdíly ve společnosti nebo kritika rozšířeného antisemitismu. „Je to k smíchu, říká-li se, že žid šidí,“ píše Němcová do České včely. „Kdyby chtěli pobít ty, kteří šidí, to by padlo víc křesťanů než židů. Pročpak nepobijí ty lichváře, co okrádali chudý lid a doposud okrádají? (…) A jsou-li též mezi židy šelmy – je všude koukol mezi pšenicí.“
To všechno ji přivedlo – řečeno dnešní terminologií – na okraj mainstreamu. A možná také proto v těchto postojích vidí rakouská bohemistka Gertraude Zand dokonce řadu paralel s českým undergroundem, který se utvořil více než sto let po její smrti v komunistickém Československu. „Němcová chtěla žít po svém, podle svých ideálů, které vyplývaly v podstatě z dob osvícenství a Francouzské revoluce: toužila po sebeurčeném, svobodném a bratrském životě,“ píše Zand v e-mailu. Se snahou vést pravdivý a svobodný život narážela v době represivní politiky, setrvávala však na svých pozicích i za cenu společenského vyloučení a materiální nouze, odmítala slevit z uměleckých nároků a shromažďovala kolem sebe podobně naladěné přátele. Patří pak jen k paradoxům doby, že stejnou umělkyni, kterou oficiální komunistická kultura oslavovala pro její „blízkost lidu“, obdivovala režimem perzekvovaná a po svobodném životě stejně toužící herečka Vlasta Chramostová a hrála ji v představení bytového divadla.
„Němcová utíká do díla jako do blahého snu, píše-li, koná dílo sebezáchovy.“
Jestliže život Boženy Němcové je dnes nezpochybnitelný, vedou se naopak diskuse o jejím díle. Podle řady literárních vědců má jednoduchý vzkaz. „Pro mě je Babička knihou o lásce, o jejích různých podobách: v rodině, v širším okolí, k přírodě, k Bohu,“ říká Jiří Trávníček. Další však k němu hledali klíč právě v její osobě a názorech – a platí to zejména o ikonické Babičce. „Němcové dílo není zrcadlem života, je náhradou života, útočištěm z něho,“ píše v roce 1940 v Kritickém měsíčníku literární kritik a vědec Václav Černý. „Božena Němcová utíká do díla jako do blahého snu, píše-li, koná dílo sebezáchovy.“ Ideály, které se jí nedařilo uskutečňovat v reálném životě, ať už osobním nebo ve společnosti, realizuje na papíře. „Vytváří říši lásky, svobody, rovnosti a pravdy, říši dokonalých mezilidských vztahů a přikazuje jí být ne nad skutečností, ale místo ní,“ konstatuje Černý.
Nakonec i Bělohradský, který Babičku označuje za politický kýč, připouští, že nejde o věrný obraz skutečnosti, a přidává poznámku, že kniha vytryskla z životní tragédie ženy „pošlapané pokryteckou českou společností“. Jaroslava Janáčková to vidí méně psychologicky: podle ní se Němcová od počátku působení ve veřejném životě rychle přidala k vysoce aktuální vlně revolucí poloviny 19. století, pokusů o radikální proměnu uspořádání společnosti. „Měla smysl pro sen, utopie té doby jí byly blízké,“ říká – a Babička je podle Janáčkové jednou takovou utopickou vizí.
Další vizí byla ta, již popisuje spisovatel a kritik Václav Tille v životopise Němcové vydaném poprvé v roce 1911 a jež je v Česku předmětem čím dál naléhavějších debat. Jako by tu Božena Němcová přímo promlouvala k dnešní společnosti a byla její součástí: „Otázka (pro Němcovou) nestojí v tom, jsou-li, či nejsou si muž a žena rovni, ale ve spravedlivé žádosti, aby si mohli a směli býti rovni, aby ženě nebylo bráněno ani zákonem, ani společností, ani předsudky nebo hrubou silou žít samostatně odpovědným životem, najít dokonalé vzdělání ve všem, nač stačí, a volnou cestu ke každé práci a každému povolání, jež zastane, aniž by ublížila svému nejvznešenějšímu a nejvážnějšímu povolání, jež ji odlišuje – a ne k jejímu neprospěchu – od muže: mateřství.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].