Pět set let mezi vodami

Hraniční přechod Halámky mezi Horními Rakousy a jižními Čechami nevypadá jako místo, které by Jihočeši plánovali nafotit, poslat na světovou výstavu a chlubit se jím ještě před někým jiným, než jsou jejich rakouští sousedé. Panelová kostka opuštěné celnice je dekorována hromadami odpadu a zavřenými krámy, v nichž měli dřív „Rakušáci“ utrácet peníze. To už se ale zjevně neděje, tak tady boj o zákazníky vzdali a kdysi narychlo smontované provozovny nezadržitelně pustnou. Jako třeba herna, která podle nápisů pořád slibuje nonstop provoz, mezitím však několika autům zaparkovaným před vchodem kdosi sebral kola. Vedle herny naopak přibyly na zemi matrace, na kterých by se asi dala nouzově strávit noc, ale těžko uvěřit, že se k tomu někdo odhodlá.

To, co je tady u vjezdu na Třeboňsko ze směru od Rakouska k chlubení, lze najít dál na sever a vzniklo to samo nebo přičiněním předků v dávné minulosti. A začít se dá vlastně hned v rovině za Halámkami. Kdo sejde z náspu silnice, projde lesem a mezi přilehlými loukami, ocitne se v místě úředně nazvaném Přírodní rezervace Horní Lužnice, o níž zdejší ochranáři mluví jako o nejcennějším přírodním koutě Třeboňska. Jde o pás řeky se spletitými meandry, slepými rameny a tůněmi, které tu Lužnice vytváří. To celé je zasazeno do lužního lesa s roztodivně zakroucenými stromy porostlými vrstvami mechu a hustými křovinami. Tohle místo pohodlným procházkám nepřeje a hodně místních tu ani nikdy nebylo. Kdo chce rezervací přece jen projít, má k dispozici vlastně jen jednu cestu – úzkou pěšinu kolem zdevastovaného mlýna zarostlého křovím. Přírodním tunelem se projde k lávkám pro pěší – napřed přes tůni, pak k druhé přes hlavní tok Lužnice, kde se voda prodírá v zákrutách mezi popadanými kmeny.

O kus dál po proudu by mohla Lužnice sloužit jako učební model, jak se s řekami zacházelo nedávno. Když se deset patnáct metrů široká řeka přiblíží na okraj městu Suchdol nad Lužnicí, přichází nápadná změna: meandry jsou vybagrované, břehy vykácené, místy i vydlážděné kameny. Po nich voda teče o poznání rychleji. Už za městem se ale řeka noří zpět do lesa a svých obvyklých meandrů.

Nejsou to však roztodivné říční zákruty, čím je Lužnice se svým okolím proslulá. Ten hlavní důvod je vidět o dalších pět kilometrů dál a zasloužili se o něj lidé. Jejich dávná schopnost zkombinovat přírodu a hospodaření je tím, co dělá z Třeboňska evropsky unikátní lokalitu.

Semeniště pachů

Kolik je v Evropě pět set let starých technických staveb, které dodnes slouží svému účelu tak, jak byly postaveny? Minimálně jedna taková existuje právě ve spojitosti s Lužnicí. Vypadá nenápadně – jako několik metrů široký a zhruba metr a půl hluboký kanál, který se z řeky odpojuje poblíž vesnice Majdalena, v čase stavby Svatá Máří Magdalena. Kanál nazvaný Zlatá stoka míří po lukách do lesa, po akvaduktech překonává jiné staré lesní kanály, vine se v délce téměř padesáti kilometrů kolem desítek velkých rybníků celým Třeboňskem a u Veselí se vrací zpět do Lužnice. Dnes je Zlatá stoka technickou památkou, podle ředitele Rybářství Třeboň Jana Hůdy ale dál spolehlivě plní roli, jakou jí její stavitelé před pěti sty lety naordinovali. Rozvádí vodu po kraji, případně ji sbírá, navíc své okolí zkrášluje, třeba když prochází Třeboní nebo volnou krajinou. Hlavně však pomáhá formovat evropsky unikátní vodní systém, do jehož fungování se v poslední době snaží promlouvat i státem pověření ochránci, kteří v unikátu vidí víc než tuny vylovených kaprů. Tomu ale předcházelo ještě víc než pět set let vývoje…