Proč politici za nic nemohou

Margaret Thatcher a Barack Obama nemají na první pohled mnoho společného, ať jde o jejich názory nebo politický odkaz. Margaret Thatcher je dodnes neobyčejně kontroverzní postavou, pro někoho hrdinkou a pro jiného ztělesněním čarodějnice. Naopak Obamova éra byla sice také poznamenána vypjatými emocemi, jeho obliba se ale později ustálila a zdá se, že nenávist pravice se dnes soustřeďuje jinam.

Přesto jsem si při sledování nejnovější sezony seriálu Koruna, v níž premiérku ztělesňuje Gillian Anderson, a při četbě výňatků z prvního dílu Obamových pamětí A Promised Land (Země zaslíbená) všiml něčeho, co obě postavy spojuje. Thatcher i Obama symbolizují kauzy, které je samotné přesahují, jsou ikonami, jež je možné obdivovat, postavami, po nichž se nám může stýskat. Jsou to vlastně poslové z již ztracené éry.

Obamovy vzpomínky i seriálové ztvárnění Margaret Thatcher spočívají na zobrazení jejich schopnosti být lídrem. Obama prosazuje především morální atributy jako slušnost, optimismus nebo naděje, zatímco v případě Thatcher stojí v popředí nezlomnost, zásadovost nebo vážně míněné zaujetí. V obou příbězích se pak tyto schopnosti jeví jako něco, co dnešek zjevně postrádá.

Při bližším pohledu však zjišťuji, že obě postavy pojí ještě důležitější vize politického vůdcovství: Obama i Thatcher jsou ve své podstatě proroky, kteří nejen ztělesňují příběhy svých zemí, ale zároveň – což je ještě důležitější – tyto příběhy proměňují. Jedná se o výjimečné jedince, kteří dostali příležitost neopustit vlastní vize budoucnosti a skutečně  ovlivnit běh dějin.

Pevnou vůlí vpřed

Seriál líčí Margaret Thatcher jako „političku s přesvědčením“, ženu, která věřila, že Británii je nutné reformovat odshora až dolů. Sledujeme, jak zápolí s vlastním kabinetem, s Argentinci, dokonce i s vlastními emocemi, jen aby dostála svým slibům. V jedné z prvních scén musí kvůli daňovým škrtům čelit revoltě vlastních ministrů a kolegové ji obviňují, že podrývá všechno, za čím její strana stojí. „Opravdu? A to je přesně co?“ táže se filmová Thatcher. Jedná se o fiktivní scénu, nicméně její kořeny spočívají v realitě: podle několikadílné biografie Charlese Moora premiérka skutečně při sporech s ministry občas vytáhla libertariánské pojednání Friedricha Hayeka The Constitution of Liberty (Ústava svobody) a prohlásila: „Tohle je to, v co my věříme.“

Mohl by podobnou scénu zopakovat Boris Johnson nebo vlastně kterýkoli jiný následovník Margaret Thatcher? Její portrét v seriálu evokuje určitou formu nostalgie po jistotách minulosti. S odstupem času můžeme konstatovat, že britská premiérka měla v některých zlomových okamžicích pravdu – třeba pokud šlo o potřebu reformovat skomírající britskou ekonomiku nebo ve sporu o Falklandské ostrovy.

Zároveň máme tendenci příliš neulpívat v bodech, kdy postup neodpovídal příběhu, jenž jsme si vytvořili, kdy se musela uchýlit ke kompromisům nebo se dopouštěla chyb v úsudku, kterých později litovala. Dnes ji vnímáme jako lídra, který věděl, jak dosáhnout vytčeného cíle. A v jistém smyslu je takový popis pravdivý, Thatcher byla politickým titánem s železnou vůlí a intelektuální energií, jenž skutečně změnil Británii – k dobrému nebo ke zlému, záleží na úhlu pohledu každého z nás.