Pochopit správně okupaci

Desátý prosinec 1970 začal pochmurně. Z tmavých těžkých mraků vytrvale pršelo a teplota se sotva vyšplhala nad nulu. Delegáti Ústředního výboru KSČ a řada pozvaných hostů, kteří se ráno sešli ve Španělském sále Pražského hradu, hned na úvod jednání sborově povstali a drželi minutu ticha. Zasmušilým mlčením si ovšem desítky členů nejužšího vedení komunistické strany, ministři federální vlády či šéfredaktoři stranického tisku nepřipomněli dva a půl roku trvající okupaci Československa ani oběti, které vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 či následné tvrdé potlačování protestů přinesly. Smutek se držel za dva mrtvé funkcionáře KSČ ze severních Čech, do jejichž Tatry 603 jen pár hodin předtím narazil na křižovatce v Libni náklaďák s pískem.

Jakýkoli negativní postoj k obsazení země a soucit se zabitými či zraněnými spoluobčany v prosinci 1970 už neměly v komunistické straně místo, a to už ani ve velmi menšinové podobě, jakou byla ještě v říjnu 1968 neochota dvou poslankyň a dvojice poslanců zvednout ruku pro smlouvu legalizující pobyt okupačních vojsk. Vrcholní představitelé KSČ se na Hrad z celé země naopak sjeli zejména proto, aby definitivně a jednomyslně schválili nový, „jediný správný“ výklad událostí pražského jara i srpnové okupace. Měl podobu obsáhlého dokumentu nazvaného Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ a…