Pejskařovo dilema

Před pár týdny několik anglických vědců publikovalo poněkud ohromující studii. V řekách měřili dva insekticidy, které se na farmách striktně nesmějí používat. A nastojte, našli je. Skoro v každém z tisíců vzorků.

Fipronil a imidacloprid patří mezi takzvané systemické látky: umí proniknout skrz naskrz rostlinou do kořenů, listů a květů, takže se stává pro škůdce kompletně jedovatou. Hubí ale také včely a další užitečný hmyz. Proto je evropské státy společně zakázaly. Přesto v řekách dál jsou. Dávky běžně překračovaly hranici, za níž u bezobratlých živočichů nastává akutní otrava. Často i několikanásobně.

Kde se ve vodě vzaly? Skoro určitě z psích kapek či obojků proti blechám. V nich jsou pořád legální – běžně se prodávají také v Česku. Nejvyšší koncentrace naměřili u výpustí z městských čističek, takže hlavní příčinou bude mytí pejsků doma ve vaně. Obojek pro středně velkého hafana obsahuje dávku, jaká by stačila k zahubení 60 milionů včel. Účinek prokapává řetězcem vodního života. Chemikálie vybíjejí drobnou havěť, tudíž v řekách ubývá potravy pro ryby či ptáky.

Což před pejskaři otevírá nové a netriviální dilema. Náš vztah k domácím tvorům se proměňuje. Psi se přesouvají ze dvorků na gauče. Přestali dostávat zbytky od večeře; nakupujeme pro ně bezvadné menu z ingrediencí, jaké bychom neváhali pořídit ani sobě. Do občanského zákoníku jsme si napsali, že zvíře není věc. Psiska už nejsou jenom běhajícím alarmem, příručním přítelem nebo doručitelem zastřelených…