Dopis z Berlína

Ve vile u jezera Wannsee, která patří literární instituci Literarisches Colloquium Berlin, bylo pořád ticho. Občas zavrzaly staré leštěné schody nebo tiše prošly něčí kroky tlumené zánovním lýkovým běhounem. Právě začínal německý lockdown a mně literární rezidence, na kterou mě sem poslalo České literární centrum. „Očekáváme nejmíň bestseller, nebo opus magnum,“ řekl mi Jürgen z Literarisches Colloquium, když mi ukazoval pracovnu ve věži s výhledem na jezero. Zasmál se. Dostala jsem prý největší pokoj, tak bych se měla snažit.

Ve vile jsme kvůli lockdownu jen tři – Anita z Maďarska, Julie z Francie a já. Vaříme ve společné kuchyňce a pomalu odhalujeme své denní návyky. Julie vstává skoro ve stejnou dobu jako já, a když se opozdím, říká vyčítavě: „Dnes jsi zaspala.“ Anita nemá ráda společné stolování, protože si u jídla ráda pouští Netflix. Stará vila nás pozoruje. A já pozoruju ji. Představuju si Güntera Grasse, který tady prý psával v létě. Koupal se v jezeře? Jaké nosil plavky? A taky Bohumila Hrabala, který tady měl jedno z posledních čtení a byl si prý prohlédnout hrob lyrického básníka a dramatika Heinricha von Kleista, který se zastřelil. Zanedlouho poté zemřel zvláštní smrtí i Bohumil Hrabal.

Každé odpoledne odvazuju kolo ze stojanu a vydávám se kolem jezera, nebo si obouvám tenisky a stejnou trasou běžím. Všude se rozléhá lockdownové ticho. Listí zlátne pod nohama, šustí pod koly. Jezero je lemované cyklistickými trasami, na břehu trůní vily s věžičkami a…