Kouzlo nejistoty

Pokud hledáme jeden z propadáků právě končícího roku, můžeme ho shrnout do jednoho krátkého slova. Plán. Poválečné generace na Západě mohly dlouho považovat tento pilíř života za jasnou samozřejmost. Při pohledu do budoucna se spoléhaly na postupně se rýsující milníky v podobě vzdělání, kariéry, rodiny nebo zajištěného stáří. Vše rámovala čím dál snadnější šance cestovat a poznávat svět. Plán vždy počítal s motorem ekonomického růstu a jeho dokonalým symbolem jsou třeba hypotéky. Křehkost systému poprvé naznačila globální finanční krize před dvanácti lety. A současná pandemie mu zasadila další tvrdý úder. Přešlapování na místě se stalo normou a možnost plánování je nyní v mnoha sektorech nemyslitelná. „Ztráta kontroly nad směrem může být vnímána jako velmi těžká,“ shrnuje situaci psycholožka a terapeutka Aneta Dorazilová. Nová situace ale přináší i vysvobozující objev všeobecné lidské schopnosti improvizovat. A především šanci ubrat plyn. Právě smíření s faktem, že směr našich životů neurčujeme jenom my sami, je nadějí, že budoucnost může být možná pestřejší než před nárazem.

Drtivá nejistota

Shrnutí aktuální reality se jeví jako opravdu temné. Pestrá směsice neustále se měnících restrikcí rychle maže možnost plnění životních snů a všude kolem se vrší neznámé. Stojíme před novou verzí reality, která každému z nás vstoupila do života s rozdílnou razancí ať už ztrátou blízké osoby, palčivými existenčními problémy nebo zmařenými životními plány.  Variací v současnosti existuje jen obtížně představitelné množství. Drtivou většinu ale přiměla k tomu samému: radikální změně životního rytmu a směru.

Mladá pražská doktorandka Šárka nabízí příklad rozkladu pracovního rozměru svého života. Zásadní roli v něm běžně hrají konference, kde si vědci vyměňují poznatky, sdílejí nápady, a kromě toho i navazují zahraniční spolupráce, což se přesunem do on-line prostředí stalo hůř proveditelné. Jedním z jejích velkých plánů byla účast na letní škole v Jižní Koreji. Ta se nakonec – pokud vůbec – bude konat až příští rok. Původně mělo jít o kariérní mezník, ale s ním je teď na neurčito konec.

Svůj dlouho připravovaný plán musela narychlo pozměnit i třiadvacetiletá absolventka oborů sociologie a žurnalistiky Michaela Galuszková. Po letošních promocích chtěla na rok odcestovat na zkušenou do Utahu jako au pair. Právě teď by se pravděpodobně měla už tři měsíce starat o dvě malé holčičky v rodině žijící v Salt Lake City. Namísto amerického dobrodružství čeká v rodné Karviné na nový termín odletu, který se mezi hledáním dočasné práce už poněkolikáté přesunul, tentokrát na leden. „Padal jeden odlet za druhým a práce doma byla v nedohlednu. Bylo to opravdu špatné období, kdy se mi nic nechtělo,“ popisuje své pocity Michaela, za normálních okolností společensky a sportovně velmi aktivní.

Optikou dneška, prostoupenou existenčními i osobními tragédiemi se popsané nesnáze mohou někomu jevit jako jemné klopýtnutí. Na druhou stranu ilustrují první reálný náraz nejmladší generace na strop zdánlivě nepřeberných možností. A odhalují to, co dříve nebo později potká úplně každého. Jak najít cestu ke změně?

Doba nejistého čekání není jednoduchá pro nikoho. Ať už jste pacient čekající na výsledky lékařského vyšetření, student vyčkávající na výsledek klíčové zkoušky nebo vědec vyhlížející verdikt nad odborným textem. Alespoň zjištění z praxe profesorky psychologie z Kalifornské univerzity Kate Sweeny, v rámci Laboratoře životních událostí (Life Events Lab), ukazují, že lidé jsou při čekání bez ohledu na to, v jaké životní fázi se zrovna nacházejí, obecně velmi bezradní. „Stres spojený s nejistotou bývá často větší než stres vyvolaný tím, že určitá nepříznivá skutečnost opravdu nastane,“ vysvětluje psycholog a ekonom Jan Urban. Nejistota bývá logicky nejmocnějším původcem stresu zejména v situacích, jež jednoznačně nejsme schopni ovlivnit.