Jen co půjdem někam jinam

Život se mění. Korona a doba omezení, zavírání podniků, dávají mnoha lidem znát, že bude těžké udržet jejich životy v podobě, na niž byli zvyklí. A mezi tím vším, v různých koutech země, žijí rodiny, jejichž situace byla zlá už před příchodem pandemie a omezení ji ještě zhorší. Jim i jejich dětem, kterým zavření škol často zároveň zavírá šanci vymanit se z bídné situace. Pomoc v podobě počítačů na domácí výuku totiž v řadě případů nestačí – a mnohde i chybí.

Pozornost veřejnosti strhl příběh chlapce Olivera ze severu Čech, kterého organizace Člověk v tísni (ČvT) začala doučovat, aby zvládl učivo na dálku, a sbírka pomohla devítiletému chlapci s devíti dioptriemi získat první brýle. Jeho matce dnes lidé z ČvT pomáhají vyznat se v paralyzujícím dluhu za energie, ve kterém uvízla po odchodu muže, a když se chce Oliver se sourozenci v bytě s odpojenou elektřinou zahřát, chodí do lesa sbírat dřevo na otop.

Co vypadá jako srdceryvný příběh z jiného světa, je ve skutečnosti pro stovky rodin v Česku běžný život. Situaci zdejších chudých lidí nasvítila pandemie koronaviru ostrým světlem, po celé zemi se rozběhly sbírky na zoufalé rodiče-samoživitele, kteří přišli o možnost brigádnického výdělku, neziskové organizace nabízejí doučování, co jim síly stačí, a tyto posílené dotyky zájmu dávají lidem v nouzi naději, že když ne oni, jejich děti snad dokážou uspět. „Dostala jsem teď v koroně hodně pomoci a jsem vděčná,“ říká Lucie K., matka osmileté Nikoly, v kuchyni bytu v Liberci, kde spolu ty dvě žijí, „a doufám, že dcera jednou bude žít líp než já.“

Už to nedohnala

Pro to, aby dcera neměla tu nejhorší možnou verzi dětství, jaká se nabízela, už Lucie K. udělala to nejdůležitější před lety. Za pár týdnů to bude šest let, co si nevpravila do žíly žádnou drogu. Dívčina matka přiznává, že po sedmnácti letech závislosti – začala s drogami, když jí bylo sedmnáct let, skončila ve 34 letech – nebylo lehké to rozhodnutí o neomámené matce pro Nikolu naplnit. Teď už o tom u kuchyňského stolu v dvoupokojovém bytě v libereckém činžáku mluví s patřičnou hrdostí: šest let je pro osvědčení pevnosti dost dlouhá doba, aby mohla říct, že to dokázala.

O drogách a závislosti mluví otevřeně i před osmiletou Nikolou, která tu poskakuje kolem stolu, ukazuje návštěvě hrdě hračky a taky žákovskou knížku, kde tento týden přibylo šest nových jedniček a jedna dvojka. Na stole leží pracovní listy, na nichž prvňačka Nikola znaménkem doplňovala, zda je vytištěné číslo nižší, či vyšší než to vedlejší. Zvládla to, ale obě se smějí, jak jim to nešlo – poradila jim až pracovnice ČvT, která sem chodí Nikolu jednou týdně doučovat.

„Ty značky menší-větší neznám, nevěděla jsem, co s tím,“ přiznává matka Nikoly, „se mnou se nikdy nikdo neučil, žila jsem jen s otcem a všechno bylo na mně. Třeba vloni se ukázalo, když začala Nikolka chodit do školy, že ani nevím, jak se to dělá – učit se s dítětem.“ Lucie K. sama na základní škole dělala reparáty, jednou propadla. Po osmé třídě se chvíli učila na zahradnici, ale nebavilo ji to, jak říká, a taky začala s pervitinem, takže zůstala se základním vzděláním. Dcera Nikola je v první třídě taky už podruhé – vloni na konci roku jim třídní učitelka doporučila, aby si Nikola, která ke konci roku jen horko těžko četla, první třídu zopakovala.

Potíže s učením začaly už na začátku loňského roku, protože – jak matka dívky přiznává – jí zkrátka neuměla s úkoly pomoct. Když nevěděla, co s úkolem dělat, na dceru občas křikla nebo jí vlepila pohlavek, že to přece má vědět, když chodí do školy. „Nikola to řekla učitelce, že jsem na ni u učení taková, a paní učitelka si se mnou promluvila – že někdo se zkrátka s dětmi učit neumí, tak ať to nedělám a nechám to na ní. A sama si vzala Nikolku do parády s úkoly a doučováním a všechno se do pololetí hezky dařilo,“ říká paní Lucie. Ale pak odjela Nikola v únoru do lázní s nemocným srdcem, a než se zameškané učení dohonilo, vláda snažící se omezit šíření koronaviru zavřela školy.