Dědův stromek

Šel dědeček pro stromeček, hajný ten ho hnal, děda z lesa rychle pádil, až se pokakal. Inu, šprýmaři byli ti naši předkové. Tuhle básničku si říkali v dávných dobách, kdy ještě bývala bžunda a prča, stromečky rostly v lese a jít si před Vánoci nějaký tajně uříznout byl oblíbený adrenalinový sport. Jenže ty doby jsou pryč – dnes už stromky nerostou, nýbrž se produkují na plantážích. A tam si může ten svůj každý uříznout v poklidu a s povolením. Řežou tedy dědečkové, babičky, hipsteři i dětičky. Vlastní stromek se zdobí lépe než dánská jedle z OBI.

Uřízni si sám, já ti slevu ti dám. Tuhle nabídku dostávají letos před Vánoci lidé v Česku, v Německu, v Americe a jistě i jinde. V Evropě se každý rok prodá (podle trochu neověřených údajů) asi 50 milionů stromů. Nejvíc jich vyprodukuje Dánsko (12 milionů), tedy země, která přitom nemá skoro žádné lesy. V ČR nevíme přesně, údajně kolem jednoho a půl milionu stromečků, což by se z lesíčku nevyřezalo. A navíc, dnešní konzument nechce doma prořídlé pometlo okousané od kůrovce, se kterým by byl býval dědeček po svém adrenalinovém úprku víc než spokojen. Musí to trochu vypadat na Instagramu, že? Proto se stromy na plantážích tvarují, aby nebyly řídké nebo neměly, nedej bože, Ježíšku panáčku, dvě špičky.

Také druhy jsou jiné než v dobách našich předků a dědků. Když se v 19. století rozšířil zvyk zdobit vánoční strom, byly to převážně jedle, tehdy běžně dostupné – v lesním porostu jich byla údajně zhruba pětina. Pak je sežraly kyselé…