Kořeny vzteku

Zákaz nomádského putování a povinnost usadit se na jednom místě nezničil v polovině 19. století pouze odvěký způsob života prérijních indiánů. Zhroutila se celá jejich představa o světě, o jeho dějinách a pravděpodobném dalším vývoji. Přestali náhle rozumět tomu, co se kolem nich děje. A právě ke zmateným prérijním indiánům přirovnává indický esejista Pankádž Mišra prakticky celou současnou anglosaskou inteligenci, tedy televizní experty, novinové komentátory, odborníky z think tanků i autory politických projevů.

Podle Mišry jsou omráčeni úspěchem populistů a dopadem dezinformací v západních demokraciích, jejichž úroveň si doposud idealizovali. Nechápavě pozorují, jak se komunistická Čína stala centrem světového obchodu a financí. Překvapují je bouřlivé protesty diskriminovaných menšin na Západě, kde už problematiku rasismu považovali za víceméně vyřešenou. A nerozumějí ani protizápadní radikalizaci na jiných kontinentech, které – jak se iluzorně domnívají – těžily z výhod globalizace.

Důvod je podle Mišry zřejmý a zaznívá i v jeho nejnovějším eseji, který v listopadu otiskl časopis The New York Review of Books. Anglosaští „vykladači světa“ jsou chyceni do starých myšlenkových vzorců z dob studené války a devadesátých let, které ze Západu činí středobod planety. V jeho spojení kapitalismu a liberální demokracie arogantně vidí ideál společenského uspořádání, které by měli – a dříve nebo později budou – ostatní pozemšťané následovat. Kdo se však v rychle měnícím světě…