Muzika není od toho, aby bavila

Kontrast nemůže být větší. U klavíru dokáže vytvořit bouřlivé drama, ale když Lukáš Vondráček hovoří, je jeho hlas tichý až na hranici slyšitelnosti. Sám tvrdí, že hrát je pro něj přirozenější než mluvit. Coby mimořádně nadané dítě začal už ve dvou letech, v patnácti vystupoval s Českou filharmonií a o rok později si zahrál v newyorské Carnegie Hall. Opavský rodák je českým klavíristou s nejrozjetější zahraniční kariérou, ročně odehraje přes stovku koncertů po celém světě. Ty pražské lednové ale plánoval kvůli špatným recenzím zrušit. Nyní vysvětluje, proč je nakonec odehrál, i to, jak na špičkového sólistu, který se po celý život věnuje jen hudbě, doléhá samota.

Odkud jste do Prahy přiletěl?

Z Turecka – a v pondělí ráno odlétám do Colorada, jsem tu opravdu jen na chvíli. Zkouška, dva koncerty a zase jedu. V únoru mám úplný blázinec. Nejdřív Belgii, potom Litvu, Rusko, Německo, Malajsii, Londýn a Austrálii. Přesně v tomto pořadí. Když ale přijde nabídka od London Symphony Orchestra, pro mě nejlepšího orchestru na světě, stojí za to přiletět na jeden den i z Malajsie.

Pořád platí, že odehrajete dvě stě koncertů ročně?

Teď už je to spíše ke stovce. Ale i tak chci počet ještě snižovat; když se připočítá cestování, zkoušky a všechno ostatní, je toho pořád hodně. Především na to nemám mentální energii, a pak si myslím, že muzikant nemá prostor růst, když nemá čas přemýšlet. Ideální by bylo tak padesát.

Jak trávíte čas při přesunech?

Sleduji hodně Netflix, seriály jako Narcos nebo dokumentární Wild Wild Country. Na cestách ale člověk nemá moc energie. Koncerty, k tomu zkoušky – pak raději jenom sedíte a nemáte chuť nic dělat. Což mi připadá škoda, člověk by rád poznal svět a život z jiné stránky. Mě odmalička pořád něco hnalo kupředu, ambice. Dneska už neplatí, že by mě lákalo zahrát si v konkrétním sále nebo s konkrétním orchestrem. Už mě zajímá jen muzika sama. Je pořád nejpodstatnější součástí mého života. Dělám ji od nejútlejšího dětství a je pro mě přirozená jako dýchání; člověk si nedovede představit, že by byl bez něj. Ale zároveň vím, že mě už dlouhodobě nedokáže naplnit jen sama o sobě.

Jaké máte požadavky na nástroj?

V tom je život klavíristy specifický, ostatní instrumentalisté většinou hrají na svůj nástroj. Na klavíru je nejtěžší a zároveň nejkrásnější, když ho dokážete rozezpívat. Třeba u houslí nebo u violoncella to není tak složité. Jsou to nástroje třeba tři sta let staré, už jen dřevo na vás působí křehkým dojmem, má v sobě duši, zvuk jako by vycházel přímo z vás. Kdežto klavír je vlastně bicí nástroj, má kladívka a vytvořit na něj zpěvnou melodii je nejtěžší. Ve velkých koncertních sálech jsou dnes jen ty nejlepší nástroje, což je fajn. V devadesáti devíti procentech případů je to značka Steinway & Sons. Mají dvě továrny, jednu v Hamburku a jednu v New Yorku – a zvukově jsou ty německé a americké nástroje jiné.

V čem?

Americké nástroje jsou syrovější, víc zvukově průrazné, ale nejsou stavěné na delikátní detaily. Německý je pro mě nejlepší, dovolí vám dělat, co chcete. Některé nástroje jsou třeba jako auta, volant může lehce táhnout jedním směrem – to může být dobré, pokud se charakter klavíru shoduje s vaším interpretačním záměrem. Když je to naopak, může to být velká otrava.

Jak se s klavírem sžíváte? Máte nějaký rituál nebo skladbu, kterou ho otestujete?

Pokud jde o tvorbu zvuku, není vše ryze instinktivní; prostě víte co a jak, když chcete vytvořit určitý zvuk a vidíte, že nástroj reaguje hůře nebo pomaleji. Hraní na klavír záleží na mnoha faktorech. Už jen na tom, kterou částí bříška prstu se dotknete klávesy. Stačí gram tlaku při úderu navíc a zvuk se mění.

Už ve starším rozhovoru pro Český rozhlas jste říkal, že už tolik necvičíte a vaše příprava je mnohem víc mentální. Jak si vlastně připravujete repertoár v tom hektickém tempu? Studujete partitury třeba na iPadu v letadle? A stačí to?

Taky to stačí. Mám velké štěstí, že mám docela dobrou paměť a že jsem se hodně věcí naučil do dvaceti. Mechanicky se to nezapomíná, jen musíte přijít s novým interpretačním přístupem. A nad ním můžete uvažovat, když se potkáte se zajímavým člověkem – nebo se třeba projdete kolem řeky. Připadá mi, že většina instrumentalistů dnes cvičí strašně moc a strašně zbytečně, to není efektivní.

Proč?

Stokrát cvičí a jednou přemýšlejí. A když odejdou ze školy, nejsou schopní pochopit, co jim chybí. Čekají pořád, že jim to řekne učitel. Ale když jdete k doktorovi, také musíte vědět, co vás bolí, jinak to není možné léčit. A mimochodem, řekl bych, že dokonalé provedení je úplná kravina. Na umění je nejhezčí to tajemství. Když stojíte před obrazem třeba od Rembrandta, je skoro dokonalý. Ale když se tam vyskytne nějaká šmouha, dělá z toho něco lidského. Podobně je nesmysl cvičit jen s cílem, aby vše bylo perfektní a bezchybné.