Už zdálky je slyšet štěkot několika pitbulů. Ti jsou přivázaní k boudě u jednoho z cihlových domů miniaglomerace na první pohled chudých bělošských farem u městečka Lawley jižně od jihoafrického Johannesburgu. Vystupuji z auta a opatrně se přibližuji k zelenému pletivu, které značí pozemek jedné z nich. Z domu náhle vychází mladá brýlatá žena následovaná zvídavými dětmi a nedůvěřivě volá: „Co pro vás mohu udělat?“ Rád bych mluvil s majiteli farmy. A tak mě vede k oprýskanému mobilheimu, z něhož je slyšet televize.
Při vstupu do přívěsu se mi zatají dech. Všude kolem leží končetiny miminek, po komodách a stolcích se povalují hlavičky, někteří novorozenci visí na podivných držácích za nohy hlavou dolů. Jiní vypadají jak odumřelá embrya či předčasně narozené děti. Vmžiku se přenesu do dětství, do svých tehdy oblíbených hororů Hory mají oči nebo Texaský masakr motorovou pilou. Stal se ze mě podobný poutník, kterého uprostřed ničeho lapila podivná farmářská rodina a vzápětí mě rozřeže? Nad jedním ze silikonových napodobenin miminek sedí bruneta středního věku v kostkované košili. Jak mě zahlédne, srdečně se usměje. „Vydržte, jen musím dodělat tuhle panenku.“
Charlotte se na farmu přistěhovala po smrti svého prvního manžela v roce 1991. Zavraždil ho jeho vlastní bratranec. „Měla jsem mlékárnu. Vozila jsem své tři děti do školy a na všechno jsem byla sama. Tehdy to bylo bezpečné,“ vzpomíná po chvíli nad hrnkem nescafé. Dnes už farma není aktivní. Po požáru,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
