Hodně štěstí z Bergama

Tématem těchto dní je otázka, zda nápor pandemie ustojí naše zdravotnictví. V novém Respektu 44/2020 najdete výsledky pátrání našich reportérů na třech různých místech  – vydali se do Uherského Hradiště, italského Bergama a mezi české dobrovolníky. 

Na hlavní chodbě jsou mimo jiné dvě bistra, pobočka banky a květinářství. Taky obchod se sladkostmi a papírnictví. Sladké pečivo plynule putuje z výloh do rukou zákazníků a fronta před bankou je stejně dlouhá jako před lékárnou. Budova je jen sedm let stará – a velkorysá. Je dobře vidět z každé vyvýšeniny v okolí města. Nemocnice v severoitalském Bergamu při vstupu vlastně ani nepřipomíná špitál, spíš obchodní centrum. Jen místo prodavačů tu chodí v přiměřeném spěchu lékaři a sestřičky a místo obchodů jsou tu všechna oddělení, která současná medicína nabízí. Na zdech chodeb visí desítky kusů moderního umění – obrazy, sochy a další artefakty.

Na jaře byla hlavní chodba, která obkružuje nemocnici, úplně prázdná. Dovnitř nikdo nesměl. A útroby budovy byly plné covidových pacientů, kteří leželi na improvizovaných odděleních a někdy i na chodbách. Bergamo bylo centrem koronavirové pohromy a centrem tohoto centra byla Nemocnice papeže Jana XXIII. To, co zažívali zdejší sestry a lékaři, možná čeká jejich české kolegy v příštích týdnech.

Překopat, přeučit

Roberto Cosentini je podsaditý, šlachovitý a energický muž. Šéfuje zdejší pohotovosti. On a jeho lidé pacienty na jaře rozřazovali a rozhodovali, komu se dostane jaká péče. Málokdo u nich pobyl víc než dvacet hodin. Na základě úsudku pohotovostních lékařů putovali nemocní na různá oddělení. „Úplně jsme to tu překopali, museli jsme naprosto změnit fungování,“ říká Cosentini. Jediné, co fungovalo nepřetržitě, byla porodnice, transplantační oddělení a běžná pohotovost. Zbytek ohromné nemocnice byl od března do května proměněn ve velký koronavirový lazaret.

Podle Cosentiniho je základ dobře narýsovat nouzový systém. Bergamská jednotka intenzivní péče má v běžných dobách osmdesát lůžek. Patnáctého března, kdy nápor na nemocnici vrcholil, sem v sanitkách dojelo sto padesát lidí, kteří intenzivní péči potřebovali. „Udělali jsme jednotku intenzivní péče z celé nemocnice,“ říká. Lékaři si pacienty rozdělili na tři skupiny podle stavu. Ty nejtěžší, kteří potřebují ventilátor, střední, kteří vyžadují neustálou pomoc dýchací masky, a lehké, kteří potřebují jen občasnou dávku kyslíku. Improvizované sály po dvanácti pacientech pak rozmístili všude možně po areálu celé nemocnice. „Pro kolegy z jiných oborů jsme my a doktoři z plicního udělali tříhodinové kurzy, aby nám mohli pomáhat. S výjimkou těch nejtěžších případů není péče o pacienty s covidem zas taková věda,“ popisuje Cosentini. Díky tomu se bergamské nemocnici nikdy nestalo, že by chyběl personál. Kromě narychlo přeučených místních kožařů a očařů nemocnici pomohli lékaři ze zbytku země a z armády.

Cosentiniho tým měl čtyřicet pět lékařů a sto sester. V běžných dobách pracují ve třech osmihodinových směnách. U toho v podstatě zůstali, jen zkrátili dvě denní služby o hodinu a o dvě hodiny protáhli noční směnu. Ve dne bylo víc práce a vydržet v ochranném obleku osm hodin je podle Cosentiniho k nesnesení. „Hodně lidí si myslí, že lékaři tu na jaře pracovali dlouhé hodiny. To není úplně pravda, striktně jsme dodržovali směny. Unavený doktor je nebezpečný. Jenže za jednu směnu jsme udělali dvakrát víc práce než běžně,“ říká.