Lidé jsou hodní

Otázka, zda je člověk ze své podstaty spíše dobrotivý altruista, nebo sobecká bestie, provází lidstvo od nepaměti. A nejspíš ještě dlouho bude. Ať se o odpověď pokoušejí filozofové, evoluční biologové nebo společenští vědci, málokdy bývá závěr jednoznačný. Tvář homo sapiens se v závislosti na dobové náladě a výzkumných trendech jednou jeví sympatická a jindy pořádně temná.

Rok 2020 nabízí k podobnému přemítání dvě nové knihy renomovaných badatelů, kteří stran lidské povahy docházejí k překvapivě optimistickým závěrům. Survival of the Friendliest (Přežití nejpřátelštějších) amerického evolučního antropologa Briana Hareho a australské výzkumnice primátů Vanessy Woods přináší na základě letitých výzkumů převratnou hypotézu, že vlídnost člověka se stala nejen příčinou jeho triumfu v dějinách, ale také zdrojem jeho mimořádných rozumových schopností.

A americký psycholog Michael McCullough pak ve své novince The Kindness of Strangers (Laskavost cizinců) zkoumá, proč si homo sapiens postupně osvojil vlastnost, která se z hlediska evoluce zdá být zhola neužitečná – totiž laskavost vůči cizincům. V čase všeobecné úzkosti z globálních problémů planety představují obě knihy jisté povzbuzení, že to s lidstvem nakonec nemusí dopadnout úplně špatně.

V cizí hlavě

Byly to mimořádně frustrující chvíle. Mladý americký vědec Brian Hare v laboratoři pro výzkum primátů v Atlantě už několikátý týden prováděl jednoduchý test zvířecích mentálních schopností, ale bez výsledku. Šimpanzi učenliví, vedle svých bratranců šimpanzů bonobo vývojově nejbližší příbuzní člověka, měli během experimentu plnit docela snadné zadání.

Stály před nimi dva kbelíky obrácené dnem vzhůru. Pod jedním se skrývala potrava a Brian Hare stojící naproti na onen správný kbelík ukazoval prstem. Šimpanz měl následně uhodnout, pod kterou nádobou se kýžená svačina nachází. Jenže lidoopům to nešlo. Ani po desítkách opakování nedokázali pochopit účel vědcova gesta a navzdory nápovědě hledali potravu zcela náhodně metodou pokus omyl.

Lidské mládě podobnou věc pochopí v devíti měsících života, dávno před tím, než se naučí chodit či mluvit. Ukáže-li jeho matka na něco rukou, zírá mladší kojenec upřeně na její prst. Pak ale – okolo zmíněného věku – jeho mozek dozraje, on pochopí smysl gesta a podívá se směrem, kam prst ukazuje.

Vývojoví psychologové téhle schopnosti říkají „teorie mysli“ a v mentální výbavě člověka hraje klíčovou roli. Díky ní umíme chápat, že ostatní lidé si myslí něco jiného než my a podle toho jednají. Tvor, který ovládl teorii mysli, rozumí cizím záměrům, umí se vžít do perspektivy svých bližních a dokáže s nimi lépe spolupracovat – nebo jim naopak lhát. To vše vyrůstá ze schopnosti představit si, co se v cizí hlavě asi děje, a podle toho reagovat.

Šimpanzi obraceli kbelík za kbelíkem, ale význam natažené ruky jim stále unikal. A jak tak vědci o přestávkách přemítali, kudy v bádání pokračovat, Brian Hare najednou poznamenal: „Myslím, že můj pes by to dokázal.“ Šéf výzkumu se pobaveně zasmál. K takové myšlence byl celkem předvídatelně skeptický. O inteligenci psů nepanuje mezi experty na chování zvířat vysoké mínění, do přelomu století například proběhly jen dvě velké studie jejich mentálních schopností a nejlepší přátelé člověka v nich moc nezazářili. Zdálo se tedy nepravděpodobné, že by šelma dokázala v testu teorie mysli předčít lidoopa, který sdílí s lidmi téměř devadesát devět procent genů, sofistikovaně používá nástroje a komunikuje pomocí znakového jazyka.

Hareho nadřízený ale nakonec souhlasil a o pár dní později se v laboratoři objevil černý labrador Oreo. V očekávání zábavné hry vrtěl ocasem a výzkumníci byli za chvíli podobně vybuzení jako on. Tenhle moment měl změnit nejen pověst psů ve vědě, ale následně také zrodit pozoruhodnou teorii lidského vývoje, která obrací naruby leccos z toho, co jsme si sami o sobě mysleli.