Světec z masa a kostí

Když divák stojí přímo před obrazem, vychutná si sice každý kousek z jeho sedmnácti (!) metrů, ale zábradlí má za zády tak blízko, že si od něj nemůže odstoupit. Lépe se dá nejmonumentálnější práce Mikuláše Medka (1926–1974) ve Veletržním paláci vidět z protilehlého ochozu prvního patra. Jenže to je zase plátno přes propast malé dvorany od diváka tak daleko, že skoro není vidět, co je na něm namalované. Stejně se to má s celou Medkovou tvorbou: buď se člověk soustředí na její detaily, a pak neuvidí celek, nebo naopak.

Od Národní galerie Praha je to trefná metafora, i když je vlastně výsledkem nouze. Původně měla být totiž unikátní Medkova zakázka pro tranzitní restauraci ruzyňského letiště instalovaná v přízemí, kde by se k ní dalo přistupovat, jak se komu zlíbí. Po nedávné karanténě však musela NGP posunout celý program. Včetně Medkovy dosud největší retrospektivy, která začala předminulý čtvrtek a jejíž část ve Veletržním paláci se musela kvůli jiným, nečekaně prodlouženým výstavám posunout o patro výš.

Jádro retrospektivy probíhá podle plánů ve Valdštejnské jízdárně, stejně jako druhá doprovodná část v Klášteře sv. Anežky České. Změnit už se může jen délka jejího trvání. Pokud k nám bude covid-19 shovívavý, projekt Mikuláš Medek: Nahý v trní má končit 10. ledna příštího roku. Milovníci Medkova díla už jsou na podobné překážky „vyšší moci“ zvyklí. Když jeho vůbec první retrospektivu před…