Teď, nebo nikdy

Dosud veřejně neznámou obětí útoku nervovým jedem novičok na ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného je i Akademik Čerskij. Ten na zotavení z následků atentátu nečeká v nemocnici, ale v německém přístavu Sassnitz – není to člověk, ale loď. Ještě v létě se z jeho paluby kladlo potrubí německo-ruského plynovodu Nord Stream 2 pod Baltským mořem, po novičokovém atentátu se však budování muselo zastavit. A stejně jako Navalnyj v tuto chvíli neví, kdy bude schopen vrátit se ke svému předešlému životu a práci, netuší to ani Akademik Čerskij.

Změna skrze sbližování

Akademik Čerskij je důležitou součástí obrovské energetické, a především geopolitické operace. Před pěti lety se Berlín s Moskvou dohodly postavit druhou etapu gigantického plynovodu – první potrubní větev dostala název Nord Stream, druhá pak Nord Stream 2 –, který přímo propojoval pod mořem obě země, a Akademik pomáhal k uskutečnění druhé fáze projektu pokládkou dvacetitunových trubek na mořské dno průměrným tempem tři kilometry denně. Do cíle 1225 kilometrů dlouhé trasy zbývalo o letošních prázdninách posledních několik desítek kilometrů, když náhle došlo k nečekané změně.

Přestože v řadě evropských zemí i v USA vládly ohledně Nord Streamu už delší dobu velké pochybnosti, berlínská vláda si za tímto projektem neotřesitelně stála. Pokus o vraždu Alexeje Navalného ovšem radikálně zamíchal kartami. Na vrchol politické agendy v Německu se dostala otázka, zda je skutečně dobré plynovod – s ohledem na zvyšující se ruskou agresivitu a nebezpečnost – dokončit.

Na peripetiích kolem Nord Streamu je dobře vidět proměna evropsko-ruských vztahů během posledních dvaceti let. Samotná idea projektu pochází původně z poloviny devadesátých let, jakoby z úplně jiné éry, kdy v Evropě převládal optimismus týkající se i vztahů s Ruskem. „Posílení vzájemné závislosti bylo považováno za něco pozitivního,“ vzpomíná na ten čas expert na německo-ruské vztahy Stefan Meister, který do minulého roku vedl v Německé radě pro zahraniční vztahy (DGAP) oddělení pro východní Evropu, Rusko a Střední Asii. „Cílem plánovaného plynovodu bylo pomoci Rusku v období těžké transformace a zároveň dávalo smysl zajistit německé ekonomice dlouhodobý přísun plynu. Vypadalo to jako projekt, ze kterého těží obě strany,“ dodává.

Německá diplomacie byla tenkrát prostoupena vírou, že těsnější ekonomické propojení zvýší zájem Ruska na dlouhodobě dobrých vztazích s Evropou a v důsledku posílí tamní demokracii. Přístup vycházel z doktríny nazvané Změna skrze sbližování (Wandel durch Annäherung), kterou razila Spolková republika Německo ve vztahu se sovětským blokem od dob sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta (1969–1974). V berlínských elitách převládal názor, že právě dialog a těsnější vztahy zásadně přispěly k mírovému pádu komunistických diktatur a sjednocení Německa.

Plynovod tedy zpočátku nebyl příliš sporným a emotivním vnitropolitickým tématem: počátky sahají do vlády konzervativního kancléře Helmuta Kohla, o schválení projektu se počátkem tisíciletí významně zasadil sociální demokrat Gerhard Schröder. Právě tento kancléř ihned po odchodu z funkce v roce 2005 přešel – na návrh ruské strany – do vedení dozorčí rady konsorcia, které plynovod stavělo, a způsobil tím první velkou vlnu kritiky projektu s odkazem na přílišné propojení zájmů velkého byznysu a politiky.

Rusko se v té době pod vládou prezidenta Vladimira Putina čím dál víc autoritářskou a počínaje anexí gruzínské Severní Osetie v roce 2008 také agresivnější mocností. Plynovod hrál v expanzivních plánech Kremlu podstatnou roli a v tomhle ohledu byl pro ně jednoznačně výhodný. Putinova vláda navenek argumentovala, že v projektu nejde o nic jiného než o byznys a ekonomické benefity – umožní prostě Rusku víc prodávat a Evropě levněji nakupovat plyn –, brzy ale začalo vycházet najevo, že Moskva chce Nord Stream používat jako beranidlo k prosazování svých mocenských cílů.