Výrobci zázraků vyrážejí do boje

V roce 2003, kdy jsem se v Bílém domě poprvé začal zabývat otázkami globální zdravotní péče, existovala na světě obrovská nerovnost v přístupu k léčbě AIDS. Zatímco protivirové léky na AIDS byly dostupné pro drtivou většinu Američanů, kteří je potřebovali, v Africe nebyly téměř pro nikoho. Nejchudší tohoto světa stáli ve frontě na životně důležité léky úplně na konci. Na snížení takové nerovnosti tehdy prezident Bush mladší vyčlenil během pěti let celkem 15 miliard dolarů v rámci mimořádného plánu na pomoc s AIDS.

V roce 2009, když vypukla pandemie mexické prasečí chřipky, se opakoval stejný příběh. Několik bohatých zemí skoupilo všechny zásoby vakcín, a až potom narychlo poslaly malý dar do rozvojových států.

A v roce 2020, v průběhu pandemie covidu-19, to vypadá, že spousta lidí nemá s takovými darwinovskými impulzy žádný problém. V nedávném Harrisově průzkumu veřejného mínění 66 procent Američanů souhlasilo s tím, že pokud bude vakcína vyvinuta ve Spojených státech, měly by všechny domácí požadavky být uspokojeny dříve, než se vakcína dá k dispozici i zbytku světa. Aby nezapadla etická dimenze věci: takový „vakcínový nacionalismus“ by znamenal, že zdravý dvacetiletý Američan ve městě, v němž se nevyskytuje infekce, by měl přednost před doktorem v Jihoafrické republice, kojící matkou v Ghaně nebo postarším člověkem s tuberkulózou v Nigérii.

„Vakcínový nacionalismus“ není dobrý lék. Přítomnost velkých ohnisek nákazy koronaviru uvnitř globálního imunitního systému…