Malí zemědělci: O každý metr půdy se bojuje

V Česku se v pátek sešly dvě události, které by měly zajímat každého, kdo nakupuje potraviny. Spolu s celým světem Česko slaví Světový den výživy a jeho letošním leitmotivem je „udržitelná živočišná výroba“. To v praxi znamená podporu malých a rodinných hospodářství. Zároveň tuzemský Nejvyšší kontrolní úřad právě odesílá unijním úřadům svou pravidelnou zprávu o nakládání s evropskými penězi. A konstatuje v ní, že stát jimi dotoval velké koncerny a akciovky, a ne malé zemědělce, i když právě pro malé a rodinné statky byly peníze primárně určené. O životě malých zemědělců jsme na začátku září přinesli  v tištěném Respektu reportáž, kterou při této příležitosti odemykáme. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:

Potraviny přímo od farmáře už dávno přestaly být marnivou manýrou městské elity. Rodinná hospodářství pronikla do regálů v supermarketech i internetových obchodů a čerstvý jogurt od krávy, která žije „příjemný život“, je na klik myší daleko.

V procesu však stále něco drhne – alespoň v Česku. Menší statky v tuzemsku čelí podle institucí Evropské unie neférovým podmínkám. Zvýhodňování velkých farem je natolik zjevné, že se dostalo opakovaně do hledáčku Bruselu, který do Česka ročně posílá miliardy v agrárních dotacích. Evropští poslanci budou záhy schvalovat nový rozpočet EU a chtějí do něj prosadit limity pro velké agrofirmy, přičemž česká realita měla být rozhodujícím motivátorem k akci. Jak se tedy dnes farmářům v Česku žije?

Krásný nový Rohlík

František Němec je cosi jako splněný sen evropských úředníků: majitel rodinné farmy, který uspěl. Podnik prosperuje, o zvířata se Němec stará příkladně a nadto se rozhodl rozloučit s kelímky a svoje jogurty začal stáčet do vratných sklenic, aby nezahlcoval planetu plasty. „V zahraničí na jedné farmě měli heslo ,Hospodaříme s respektem k přírodě‘. To se mi líbilo a toho se držím,“ říká třiačtyřicetiletá hlava Farmy rodiny Němcovy, usazené ve zvlněné krajině u Netína na Vysočině.

Jeho podnik dělá všechno. Chová krávy, kuřata, vyrábí jogurty i uzeniny a má také několik lánů se zeleninou. Hospodářství založil jeho otec a František Němec ho před čtrnácti lety převzal. Začínali po roce 1989 s pár hektary, dnes jich podnik má sto padesát a k tomu téměř dvě stě kusů dobytka a patnáct tisíc kuřat. Obrat farmy se dlouho pohyboval okolo padesáti milionů korun, loni to bylo osmdesát a letos to Němec odhaduje na ještě o třetinu více.

Poptávku žene populární on-line obchod Rohlík. Němcovi byli jedni z prvních rodinných farem, která přes Rohlík začala prodávat svoje zboží. Vyjednávání s vedením portálu bylo podle Němce tvrdé a trvalo pět let; odhodlání jít do toho ale netínský sedlák považuje za jeden ze svých nejlepších obchodních tahů. „Ukázalo se to hlavně teď během pandemie. Poptávka po našem zboží přes Rohlík narostla o desítky procent. Tři čtvrtiny kuřat dnes už prodávám jen tudy,“ popisuje farmář.

Za prapůvod úspěchu považuje ještě jedno starší rozhodnutí, které udělali kdysi s otcem – nabízet „koncový produkt“. Jinak řečeno, prodávat už hotové mléčné výrobky nebo naporcované maso, na kterém si může snáz říct o marži. Sázka na hotové zboží nabízené přes e-shopy umožňuje Františku Němcovi říct v českém zemědělství nepříliš častou větu: „Na dotacích už nejsme závislí. Pomáhají nám rozvíjet a zvyšovat konkurenceschopnost naší farmy, ale už bychom bez nich přežili,“ tvrdí.

Podstatná však byla ještě jedna věc: rodina začala hospodařit ještě před vstupem Česka do Evropské unie, kdy tu bylo dostatek volné zemědělské půdy. Příliv bruselských miliard to změnil. Dobře to poznal Němcův kolega, pětačtyřicetiletý hospodář Petr Meduna. Sám se dlouho potuloval po světě, pracoval na montážích ve Švédsku, několik sezon na zahraničních farmách a teprve před osmi lety se rozhodl usadit tam, kam ho to celý život táhlo – na pastviny do Podkrkonoší. V osadě Žďár u Staré Paky opravuje zemědělskou usedlost, kam by se pětičlenná rodina jednou chtěla nastěhovat, a v okolí mu patří pětadvacet hektarů, na nichž chová třicítku krav a stohlavé stádo ovcí.

První dva hektary koupil před dvaceti lety při jednom z návratů z cest ani ne za třicet tisíc za jeden, loni přikoupil zatím poslední hektar, už ale téměř za tři sta tisíc. „Dnes už žádná volná půda v zemědělství není. O každý metr se bojuje,“ říká Meduna. Celkem hospodaří na osmdesáti hektarech, z nichž většinu má v nájmu a o výši pachtovného musel tvrdě vyjednávat s majiteli, často městskými spekulanty s pozemky. Vstupem do EU se totiž z každého lánu půdy a každé hlavy zvířete stal generátor zisku a to zásadně ovlivnilo charakter zemědělství. V případě české krajiny ale, jak známo, nešlo o revoluční změnu.

Je to paradox

Evropské dotace akcelerovaly, k čemu už byly nachystané podmínky. Komunistická kolektivizace řízeně spojovala ukradená hospodářství do velkých družstev a svobodná éra tenhle stav zakonzervovala. Mnohé podniky zůstaly ve svých hranicích, zprivatizovaly se a obnova rodinných farem se ocitla na vedlejší koleji. Většina porevolučních ministrů zemědělství včetně zástupců pravice navíc činila rozhodnutí vyhovující koncentrovanému zemědělství. Petr Gandalovič (ODS) prosadil v roce 2007 dorovnávání přímých plateb z EU ze státní kasy a lidovec Marian Jurečka, statkář, se před šesti lety stal strůjcem jednoho z největších konfliktů v českém zemědělství za poslední roky – zvýšil strop u investičních dotací, o které podniky soutěží, z původních třiceti milionů korun na projekt na sto padesát. Protože venkovští sedláci neprostaví sto padesát milionů a navíc je vyžadována padesátiprocentní spoluúčast, menší podniky to hned na úvod znevýhodnilo.

Ministerstvo zemědělství oficiálně tvrdí, že – v souladu s celoevropským trendem – „upřednostňuje malé a střední podniky“, v praxi ale podmínky rezort nastavuje tak, aby vyhovovaly hlavně velkým. Když letos na jaře vláda vyhlásila dotační balík na pomoc zemědělcům s dopady pandemie, označila to za pomoc malým farmářům. Při úpravě konkrétních parametrů však mezi takzvané záměry ministerstvo zemědělství dodalo „budou přidány zemědělské podniky velké“. Nenápadná vsuvka podepsaná ministrem Miroslavem Tomanem (ČSSD), jenž sám pochází z velkostatkářské rodiny, způsobila, že o peníze mohli rázem soutěžit i ti největší.

Důsledkem dekád podobných rozhodnutí se v Česku ustálil paradoxní stav, kdy – podle opakovaných zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu – až devadesát procent dotací pobírá skupina velkých agrodružstev a berou průměrně o patnáct set korun na hektar více než drobní sedláci. A to přesto, že dvacet sedm ze třiceti tisíc zemědělských firem v zemi patří právě do kategorie malého či středního podniku.

Státní instituce tvrdí, že podpora velkostatků je nutná kvůli zvýšení zdejší „potravinové soběstačnosti“, jinak řečeno, uspokojení poptávky Čechů po potravinách zbožím domácí provenience. „Je to jeden z cílů dlouhodobé koncepce našeho rezortu,“ říká i nyní na adresu soběstačnosti mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR, která sdružuje bezmála osm tisíc středních a menších podniků, tohle už mnohokrát slyšel. „Stát řadu let podporuje intenzivní chov prasat a drůbeže s tímhle argumentem a výsledkem je, že podíl domácích dodavatelů u obojího klesá,“ říká šéf organizace, která hájí zájmy farem od jednoho do patnácti set hektarů. Asociace nabízí českému státu jiný recept. „Farmy rodinného typu, které produkují v místě, jsou šetrné ke krajině a ke zvířatům a zanechávají jinou sociální a environmentální stopu,“ připomíná Šebek známý argument.

Menší sedláci proto požadují, aby stát omezil dotace jednomu podniku na úrovni deseti až patnácti milionů a tím rozpojil vazbu mezi velikostí farmy a jejími příjmy. České vlády, nejen ta aktuální, tomu stabilně oponují. Platí to nejen o národní půdě. Jednou z dílčích dohod na červencovém summitu EU o plánu obnovy byla shoda tažená Francií, že zastropování agrárních plateb z příštího rozpočtu Unie bude dobrovolné – rozhodne si o tom každý stát zvlášť. Český premiér Andrej Babiš, zakladatel a faktický majitel holdingu Agrofert, měl právě tento požadavek na seznamu bodů, které jel uhájit.

Při pohledu z terénu připomíná udržení rovných podmínek pro malé sedláky hon kočky na myš. Farmář Němec dlouho působil ve Společnosti mladých agrárníků ČR a lobboval tak za to, aby začínající zemědělci v soutěži s těmi zavedenými snáz dosáhli na dotace, jež by jim pomohly nastartovat živnost. To se v jedné chvíli podařilo: mladí farmáři si při žádosti o peníze na investici můžou připsat pět bodů k dobru z celkových většinou dvaceti. „Udržet tam těch pět bodů byl ale nekonečný boj. Šlo o detail, a přesto jsme to při každém novém dotačním kole museli na ministerstvu zas a znovu obhajovat,“ vzpomíná Němec.

Jeho kolega, sedlák Meduna, by zase rád porážel a prodával svoje zvířata přímo zákazníkům, brání tomu ale stavební úpravy na farmě, ke kterým by musel kvůli zdejším hygienicko-veterinárním předpisům přistoupit. Přišly by ho odhadem na pět milionů, což představuje pětinásobek ročního obratu jeho hospodářství. „Normy se tu historicky tvořily na velké podniky, kde je úplně jiný provoz. Stát má možnost neuplatňovat na rodinné farmy tak striktní metr, ale nevyužívá toho,“ říká Petr Meduna. Ministerstvo zemědělství tomu oponuje; tvrdí, že pravidla v EU jsou „harmonizovaná“ a výjimky „nejsou možné“. „V Rakousku mají farmy jednu vykachlíkovanou místnost, kterou udržují čistou. Tady bych musel plnit požadavky na velká jatka. Já přitom potřebuju porazit jeden dva kusy hovězího měsíčně a pár jehňat k tomu,“ krčí rameny Meduna.

Jít cestou splnění nejnutnějšího minima a spoléhat na pochopení kontrolních orgánů přitom není bez rizika. Právě menší provozovny veterináři, hygienici a další státní instituce často prověřují. Farmář Němec zažil i třináct kontrol během čtyř měsíců, u Meduny byl loni stejný člověk třikrát a pokaždé kontroloval stejnou věc; jen pro tři různé úřady. Jejich zkušenost není ojedinělá. Asociace soukromého zemědělství ČR si loni nechala poslat statistiku kontrol a z ní vyplynulo, že malé farmy jsou nepoměrně častěji kontrolovány než velká družstva. Úředníci Státního zemědělského intervenčního fondu takto v jednom roce vyrazili 198krát do farem s maximálně padesáti hektary a jen pětkrát do podniků nad pět set hektarů. Proč to tak je, na to farmáři nedostali podle svého prohlášení dodnes přesvědčivou odpověď. „Kontroloři nás mají rádi. Rodinné farmy jsou jednoduché, přehledné, zatímco do těch velkých se často bojí chodit. Tak chodí k nám,“ směje se sedlák Meduna.

Změna zezdola

Skoro každý farmář říká, že zemědělství je srdeční záležitost a neměnil by. Najít místo na českém trhu ale vyžaduje cit pro hledání alternativ. František Němec právě zvažuje, že se prostřednictvím sociálních sítí obrátí přímo na zákazníky, kterých má okolo deseti tisíc, a požádá je, aby mu půjčili peníze. Chce si koupit nový dojicí robot, který, jak říká, „je prima, šetrný ke kravám“ a stojí 2,7 milionu. „Byl by to způsob, jak zákazníky víc zasvětit do chodu farmy, vytvořit kolem ní komunitu,“ uvažuje nahlas vysočinský sedlák, který rád vymýšlí nové věci. Byla by to zároveň cesta, jak posílit nezávislost na dotacích od státu, jež jsou vždycky trochu loterie. Teď v létě žádal Němec o peníze na nový sklad krmení pro kuřata z covidového balíčku, a ačkoli je malý zemědělec a vláda chtěla podpořit „soběstačnost v drůbeži“, na dotaci nedosáhl.

Petr Meduna zase v posledních letech úspěšně prodává naklápěcí rotátory pro rypadla. Je to „šikovná věcička“, které si kdysi všiml na stavbách ve Švédsku a nijak nesouvisí se zemědělstvím. Medunově rodině ale jejich prodej platí složenky a pomáhá s investicemi do farmy. „Já se svého snu na ekologickou farmu nevzdávám,“ říká s pohledem na svoje pasoucí se huňaté ovce. „Jen už vím, že to potrvá déle, než jsem si myslel.“

On i spousta kolegů to vidí tak, že Rakousko nebo Bavorsko se svými rodinnými farmami z Česka už nikdy nebude. Není volná půda, její vlastníci se nevracejí k zemědělství a s velkoagrárníky Tomanem a Babišem těžko může přijít změna shora, říkají sedláci. Jaroslav Šebek si však spojuje naději s tlakem z jiných pater. Konkrétně z EU, kde je trend návratu k menší lokální produkci patrný – řada zemí už zastropovala dotace velkostatkům a evropští poslanci, jak bylo zmíněno v úvodu, chtějí docílit toho samého.

Často se poukazuje na to, že i čeští nákupčí se mění a mnohem víc než dřív sáhnou po jídle s nějakým příběhem než levné supermarketové nudě. Šebek ale druhý zdroj optimismu vidí ještě trochu jinde. „V posledních letech se nám hlásí hodně nových členů a vesměs jde o lidi z měst, kteří neodešli do zemědělství, aby si vydělali na dotacích,“ říká. Tahounem procesu je touha žít ve svobodném prostředí a vyrábět v místě něco svého. „Tohle by mohlo začít krajinu zezdola měnit,“ dodává Jaroslav Šebek.