Měsíc za námi

Tuto středu oslaví běloruské protesty svůj první měsíc existence. Za tu dobu se nevyplnily předpovědi rychlého konce diktátora Aljaksandra Lukašenky, proti jehož zfalšovanému volebnímu vítězství vyšli devátého srpna lidé poprvé do ulic. Nesplnil se ani předpoklad, že občanský odpor vyšumí. Nezlomila ho policejní brutalita prvních dní protestů a následný závod s režimem, kdo vydrží déle, trvá doteď.

Lukašenka se nyní soustředí na dva hlavní zdroje své moci. Zaprvé na podporu Ruska, které se za něj a jeho režim po původním krátkém (a nejasno, zda hraném, či skutečném) váhání plně postavilo. Běloruští ministři v minulém týdnu vykonali několik cest do Moskvy na konzultace. Zadruhé dál posilují běloruské ozbrojené složky. Jejich představitelé – vojáci či šéfové tajných služeb – plní stále víc vysokých vládních funkcí, minulý týden došlo v tomto směru k dalším změnám v kabinetu a ve vládních radách.

Síla opačného tábora se opírá o protestující, kteří každý den zaplňují v tisícových počtech ulice Minsku a dalších běloruských měst, včetně těch malých. Pravidelné nedělní pochody představují největší občanská shromáždění v samostatných běloruských dějinách (plánovaný čtvrtý se měl odehrát po uzávěrce tohoto vydání). Trvají protestní stávky a některé fabriky odcházejí ze státních odborů, studenti zase ve velkých počtech vystupují ze státní mládežnické organizace, i když členství otevírá dveře k řadě studijních i finančních výhod. Nic nenasvědčuje tomu, že by protesty měly…