Jak Peru přichází o Inky

I v časech pandemie, která na Peru těžce dopadla a která mi život od poloviny března omezila pouze na limskou čtvrť Mangomarca, se lze o jihoamerické zemi něco dozvědět. K sebevzdělávání nevyužívám internetové kurzy, ale každotýdenní zastávky na tržišti u paní Doriny a učím se od ní něco málo z domorodého jazyka kečuánštiny. A sedmdesátnice v modré zástěře, u které si kupuji rýži, těstoviny, mouku a další trvanlivé potraviny, se mě naopak vyptává na česká slovíčka.

Naše neformální tandemová jazyková výuka pochází ještě z předkoronavirových dob, kdy paní Dorinu zaujalo, jak při čekání na obsloužení povídám dceři v češtině pohádku o Zlatovlásce. Vysvětloval jsem trhovkyni, že mi přijde zcela přirozené, aby si Sofie vedle manželčiny španělštiny osvojila i moji mateřštinu. Jenže v Peru to tak normální zdaleka není, pokud mluvíme o indiánech.

Paní Dorina pochází z oblasti Huancayo v centrálních Andách, která patří k regionům, kde na vesnicích vládne řeč Inků: kečuánština. Ale ve městech už je dlouhá desetiletí situace jiná. Původní obyvatelé v nich nařizují svým dětem, aby na veřejnosti, ale někdy i doma, nepoužívaly kečuánštinu, ajmarštinu nebo jinou ze 45 domorodých řečí, kterými se v Peru hovoří. „Táta mi jako školačce zcela zakazoval mluvit kečuánsky, abych neměla přízvuk ve španělštině,“ vzpomíná Dorina s tím, že indiánský akcent je stigma, které Peruánce na společenském žebříčku sráží dolů bez ohledu na další schopnosti. „Ale mně se mateřština tak líbila. Chodila jsem…