Chudší Česko

Nové potrubí, kterým bude do Českých Budějovic proudit levné teplo z temelínské elektrárny, mělo být podle původních plánů hotové už tuto zimu. Nebude: kvůli koronaviru chybějí zahraniční dělníci, a tak na stavbě nastal neplánovaný skluz.

Ve statistikách bude tento výkon chybět, podobně jako leccos dalšího. České automobilky zatím letos vyrobily o 30 procent aut méně než loni, o podobném výpadku mluví bary a restaurace. Meziroční propad je hlavně dílem úplného zavření v březnu a dubnu, ale výroba aut ani spotřeba piva se na loňskou úroveň nevrací ani teď po prázdninách, kdy mnozí doufali v návrat do normálu. Hotely kvůli chybějícím turistům zůstávají místy úplně zavřené. Prodej letenek je pětkrát nižší, ambicióznější kulturní akce kvůli strachu z druhé vlny koronaviru raději nikdo ani neplánuje.

Sečte-li se všechno dohromady, Česko podle posledních odhadů letos zchudne o sedm až osm procent. Je to nejvíc od pádu komunismu. Země, zvyklá na pravidelný pohyb směrem k vyšší prosperitě, se tak letos vrátí o dva až tři roky zpět.

Dopady krize ale nejsou tak očividné. Nezaměstnanost v Česku zatím nijak zvlášť nestoupá, mzdy dokonce mírně rostou. Trik je v tom, že prudce stoupá státní dluh, skrze který vláda zkouší dopad útlumu vyrovnat a chybějící peníze do ekonomiky doplnit.

Velká čísla i malé příběhy z terénu ukazují, že díky této strategii krize zatím opravdu nebolí tak, jak se leckdo na jaře bál. Ve vzduchu však visí tíživá otázka – jakou daň si léčba na dluh jednou vybere a také jak dlouho ji půjde takto praktikovat? Naléhavost zvyšuje fakt, že počet případů koronaviru roste a nákaza může ekonomiku znovu paralyzovat.

Hodili se marod

Zasedací místnost v podniku Isolit-Bravo je vyzdobená tak, jak to v podobných továrnách po Česku bývá. Na zdi visí vzorky zdejších výrobků, v tomto případě plastové výlisky do aut a fritovacích hrnců.

Majitel firmy Kvido Štěpánek platí mezi českými továrníky za idealistu s nejlepší pověstí. Se zaměstnanci se dělí o podíly na zisku, přes ulici od továrny platí obecní školku. Před pěti lety po zabrání Krymu Ruskem zorganizoval několik humanitárních konvojů pro Ukrajinu. Továrnu pod Orlickými horami mu přihrál osud na začátku divokých devadesátých let, kdy jako jediný z revolucionářů sebral kuráž kandidovat na ředitele a pak se zadlužit, když šla firma do privatizace.

Po všech karambolech, které mezitím zažil, ho koronavirus nevyvádí z míry. Automobilky jeho firmu živí z 85 procent a nákup letos výrazně omezily. Teď chtějí podle Štěpánka o 20–25 procent dílů méně než normálně, ale že by firma musela kvůli tomu propouštět, to se neděje. Dopady koronaviru jsou totiž komplikovanější, než si mnozí představují. „Ženy zůstaly doma na ošetřovačce a chlapi se hodili marod,“ shrnuje Štěpánek hlavní způsob, jak se dopady krize na širší vrstvy povedlo utlumit. Aktuální „nemocnost“, tedy podíl pracovníků s uznanou neschopenkou, teď v Isolit-Bravo činí 17 procent oproti standardním šesti. Takže úbytek lidí a zakázek se zhruba vyrovnal a propouštět není třeba.

Štěpánek však s touto umělou rovnováhou rozhodně spokojen není. Stát totiž nemocenskou hradí až po dvou týdnech, do té doby marody platí firma ze svého. Hlavní stížnost zásadového ředitele pak směřuje ke skutečnosti, že systém se ve velkém zneužívá. „Lidé si navykli, že peníze se vždycky někde najdou a že jim je vždycky někdo dá. To je podle mě to nejhorší, co koronavirus způsobil,“ soudí Štěpánek. V Isolit-Bravo se po celou dobu pandemie neobjevil ani jeden případ koronaviru (což platilo i při uzávěrce tohoto textu 4. září), s pandemií tedy neschopenky nemohly nijak souviset. A zážitky z praxe fixlování potvrzují – zdraví lidé prý ty úředně nemocné normálně potkávají venku nebo vidí, jak myjí doma okna. Benevolenci podle Štěpánka nahrává také nová praxe, kdy lékaři mohou kvůli ochraně před koronavirem posílat elektronické neschopenky na dálku esemeskou, aniž pacienta vidí.