Někdejší víkendový svět se stal digitálním prostorem, v němž na sebe lidé reagují každodenně,“ ohlíží se mediální teoretik Henry Jenkins v rozhovoru, který je součástí českého překladu jeho slavné knihy Pytláci textů, jež předběhla dobu. Vychází tu totiž téměř třicet let od původního vydání – a už tehdy, před rozšířením internetu, v ní fanoušky hltající seriály a komiksy popisoval jako raný příklad on-line komunity. Přestože v současnosti mohou sdílet zážitky okamžitě a neustále, něco se nezměnilo. Vášeň a nasazení, s nimiž se do fikčních dobrodružství pouštějí, „pytlačí“ na odkazech a přepisují příběhy podle svého. Jenkins věřil, že fandom má i sílu přetvářet společnost a že fanoušci mezi prvními experimentují s novými technologiemi a určují směr: i to platí pořád, jen už k tomu nepotřebují videorekordéry, psací stroje a poštu, ale stačí pár kliků.
Jenkinsův přístup byl revoluční v několika ohledech. Musel vyvracet stereotypy „o nerdech spřádajících teorie o Star Treku“ a navzdory přesvědčení mediálních teoretiků ukázal, že publikum jen tupě nevstřebává sdělení médií, ale hraje si s nimi a „participuje“ na nich. Dřívější studie fanoušky zkoumaly z dálky, Jenkins je chtěl pochopit podobně jako antropologové domorodé kmeny. Sám se ostatně přiznal k lásce k popkultuře a prohlásil se za akademika-fanouška, což způsobilo na vědecké půdě rozruch, ale díky tomu odhalil nové souvislosti: „Fanoušci mluví o ‚umělcích‘ tam, kde ostatní vidí jen komerční pisálky, o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu